Fair Play

Jedna hvězda je čistě za odvahu říznout do tak ožehavého tématu, jenž minulý režim logicky držel v tajnosti a ten současný se mu ho zase naprosto nepochopitelně nesnaží omlátit o ksicht. Možná jen nechce být za pokrytce, ale zpět k filmu. Vše kolem dopingu rozhodně stojí za vidění, ovšem přidaná vata je celkem bez chuti a k hlavním postavám si divák hledá cestu jen těžko. Kromě běhu je zde však perfektně znázorněna i další disciplína, kterou je známé sraní si do huby přímo před vlastním dítětem. Tu nás bolševici naučili tak dokonale, že jsme v ní dobří i tolik let po revoluci. Tímto zdravím tatíka jednoho svýho kámoše, který v této oblasti také velmi vyniká. (19.11.2014)

Kľudne by som dal Fair play štvrtú hviezdu, lenže....Film síce vyzerá aj 25 rokov po revolúcii stále ako televízna inscenácia, ale povedzme, že sa jedná o autorský zámer, natočiť túto tému komorne a s koncentráciou na tých pár dôležitých postáv. Takže problém má so zopár klišé, ako Geislerová, ktorá sa po výsluchu musí pozvracať, to vidím v každom druhom filme a takéto scény už budem pretáčať, preklikávať, zatvárať oči. Nič originálnejšie sa na vyjadrenie psychickej nepohody nedá vymyslieť? Prečo preboha tvorcovia prezrádzajú, v ktorom roku sa film odohráva, keď si to môžu nechať ako tromf na konci v podobe prekvapivej pointy, ktorá by navyše skvele v kontexte filmu fungovala? Keď viem, ako to skončí, tak to jednoducho ani pri skvelom tempe a dobrých hereckých výkonoch nemôže byť ono. Alebo si Sedláčková myslí, že publikum navštevujúce dnes kino nevie, čo sa v roku 1984 odohralo? Možno nevie, hádať sa nebudem. (21.11.2014)

Psáno na webové stránky SOŠ a VOŠ, Nový Bydžov: Ve čtvrtek 19. března promítalo naše novobydžovské kino nový český film s názvem Fair Play, zabývající se problematikou života sportovců za dob minulého režimu. Propagační materiály (plakát, trailery, TV spoty apod.), ale hlavně obsah samotného filmu udělaly dojem i na žáky sportovního managementu naší školy. Alespoň biografickou formou se tak studenti vžili do role sportovců v době, kdy slovo "svoboda" mělo hodně zavádějící význam. Tento depresivní snímek poukazoval na tehdejší politický nátlak, který byl znát všude, kam československé oko dohlédlo. Komunistický režim chtěl mít moc nade vším a ve všem a sport bohužel nebyl výjimkou. "Nebudu reprezentovat tenhle systém," pronesla hlavní hrdinka filmu, která si prošla tvrdou cestou plnou životních překážek a silného sportovního drilu za podpory anabolických steroidů (dopingu), které jí předepsali "ti shora". Z filmu se dala též rozluštit jakási satira vůči naší světové rekordmance Jarmile Kratochvílové, která sice tvrdí, že dopingu se nedotkla ani přes rudý šátek, ale třeba o užívání dopingu ani nemusela vědět, což bylo ve filmu dost jasně řečeno. Fair Play nekončí žádným happyendem, ba naopak. Vše končí rádiovým přenosem Svobodné Evropy, vyjadřující bojkot letních olympijských her v Los Angeles roku 1984 kvůli "nedostatečnému zajištění bezpečnosti a nerespektování důstojnosti sportovců a také kvůli nesouladnému tažení americké politiky." Byl to určitě zajímavý a hlavně poučný zážitek pro naše žáky sportovního managementu, kteří si udělali po všech stránkách názor na sport za komunistického režimu. ___ (Jiráskovo divadlo, Nový Bydžov) (21.03.2014)

Na rozdíl od hlavní hrdinky, film občas kolena dává hodně vysoko. A nedošlapuje úplně přesně tam, jak by měl. Hlavně svojí občasnou zkratkovitostí ve vývoji vztahu Anny a Tomáše (seznámení v tramvaji?) sráží účinek hned několika navazujících scén, čímž si zbytečně nabourává dobře vystavěnou dramaturgickou linku, ve které jde hlavně o osobní dramata a morální dilemata. Ty naštěstí fungují v ostatních rovinách (trenér, matka). Ano, bude se to mnohokrát zmiňovat, ten mučednický piedestal, který režisérka staví každou chvíli někomu jinému, je chvílemi až moc schematický. Ale naštěstí síla tkví v hereckých výkonech. Barešův estébák, Malého klubový doktor a především samotná Judit Bárdos přináší po dlouhé době ze Slovenska zajímavý herecký půvab. Aňa se snaží, ale je až moc mladou maminkou v roli, kterou si na režisérce vydupali v Negativu, namísto zamýšlené Ivany Chýlkové. Každopádně je to příjemné překvapení, už jenom proto, že se film chce vyrovnat s nedávnou minulostí a nebojí se vlastní cesty. (06.03.2014)

Ten film má několik předností, ale myslím, že zobrazovat normalizaci jako boj "dobra se zlem", jak je cílem režisérky (a přesně to jsou její slova), je zkrátka nešťastné. To, jak jsou hrdinky nekonečně nevinné a omlouvané v každém svém rozhodnutí a veškeré zlo systému se soustředí do konkrétních figurek typu "zlý estébák" a "trenér kariérista", celý problém hodně zplošťuje. Taky se pozná, že první bylo téma a jemu na míru se domýšlel příběh, takže ten zůstává čistě modelový a chybí mu osobnější rovina - o hrdiny jsem se nezačal moc zajímat. (05.03.2014)