Pompeje

Doufal jsem, že to bude něco jako Tři mušketýři, tedy svou přepáleností zábavná blbina na spláchnutí, ale bohužel - byla to jenom nuda. Opravdu jsem chtěl být naladěný na Andersonovo nadšenecké plácání, ale nedokázal jsem to. Pravou podstatu tohohle filmu však odhalil až Johnn333, když si všimnul, že jediný, kdo přežil zkázu Pompejí, je kůň, tudíž tento film musel vzniknout podle jeho pamětí... (19.03.2014)

Až se zase jednou rozhodnu zvýšit svou kondici, tak se vydám pěškobusem v řetězech z Londýna do Pompejí, zchladím svými hláškami dvoumetrového černouška, zkrotím koně, taky jednu ušatou urozenost a pak už zbývá jen rozsekat tekoucí lávu na vyvřelé čtverečky. Milo na to asi taky měl, ale ten Vesuv se asi rozzuřil víc než mu scénář předepsal a tak to dopadlo přesně tak, jak to dopadlo. Mně to tedy bylo jedno, protože megalomanský happy end doprovázený standing ovation důrazně vyžaduji pouze u devětadevadesáti filmů ze sta a tady to bouchalo natolik světově, že se mi po vizuálních orgiích kolem hlavy zatočily tři hvězdy. (26.09.2014)

Nadšené reakce, objevující se (ne tak) paradoxně v umělecko-auteurských kruzích (např. Notebook/MUBI), mě přiměly očekávat od Pompejí málem Andersonův magnum opus, ale k nekompromisnímu designu Resident Evil: Odplaty má tenhle film bohužel celkem daleko. Je pravda, že mizanscéna tady získává na důležitosti jako jeden z určujících prvků snímku, který v kontrastu pracuje s naprosto jednoduchým (byť ne zcela primitivním) vyprávěním. Stejně důležité jako postavy je tady prostředí, ve kterém se nacházejí. Film to nejsilněji signalizuje na samém začátku, kdy vystřídá několik různých lokací (aréna, les, pole) a vždycky postavy snímá v zadních plánech skryté za nejrůznější přírodní nebo architektonické překážky - trávu, stromy, mříže apod. Ke konci se zase ke slovu dostává očekávaná totální destrukce, která pak ovládá obraz zase trochu jiným způsobem - nicméně postupně se stává zcela dominantní, což určitě bylo ještě mnohem patrnější na plátně v 3D. _________ Pompeje jsou nicméně zajímavé interpretačně, kdy jde o ukázkový, přímo vzorový příklad apokalyptického filmu, který do krajních mezí dovádí Žižkovu ideu "dokážeme si spíše představit konec světa, než sebemenší změnu v kapitalistickém systému." Katastrofa tady doslova plní zrovnoprávňující funkci, která je ve filmu spojovaná s bohy, ale jde přitom jednoduše o manifestaci určitého společenského přetlaku, který se nemohl projevit jiným způsobem. Lidská revoluce tady není možná, je nutný zásah zhůry, ultimátní deus ex machina. Zároveň film opět ukázkovým způsobem potvrzuje, že dokonalá, nadčasová láska může vzniknout jenom v momentě, kdy čelí jistému konci - v tom momentě je najednou zachovaná navždy a její tragika spočívá v tom, že pokud by jí bylo dovolené žít šťastně a spokojeně dál, vyprchalo by z ní postupně všechno, co ji definuje. (20.11.2014)

Mladý gladiátor, prezývaný "Kelt" bojuje o svoju slobodu v aréne. Počas presunu z Ríma do Pomeii spozná krásnu Cassiu. Takmer okamžite sa do seba zamilujú. V ceste za ich láskou však nebude stáť iba obyčajný súboj medzi smrteľníkmi, ale aj udalosť, ktorá sa navždy zapíše do histórie najväčších prírodných katastrof. Navzdory rozdeleným táborom hodnotenia tohto snímku som sa rozhodol pridať k skupine laických kritikov. Dôvod jednoduchý. Proste to bolo slabé. A to po takmer všetkých stránkach. Voľba hlavného hrdinu a jeho herecký výkon hodný slabšej tele novely mi prišiel rovnako amatérsky, ako niektoré bojové choreografie a dialógy. Celý film mi vlastne až na pár efektov pripadal ako bez duše. Nemastný, neslaný, bez nápadu, neoriginálny príbeh pochoval toto skvelé téma rovnako ako láva Pompeie. Niektoré prvky okopírované z historickej "bašty" ala Gladiátor, odsúdili tento brak tam kam patrí (to bola teda drzosť). Teda do hlbokého podpriemeru. A tento sráč bude režírovať Resident Evil 6. Ako keby toho posral málo. Ako by povedali bratia "Polaci": "Šukáme talentu tam kde nejest". (03.05.2014)

Šmarjá, to zase byla dramaturgická sebevražda. Sem tam Gladiátor-plagiátor (ha!), sem tam úplně obyčejná kravina. Vizuální pozlátko je celkem OK, pokud jste posledních deset let žili v jeskyni - problém představuje fakt, že téhle (a lepší) úrovně už dnes dosahuje prakticky každá triková výplachovka a Anderson není režisér, který by z ní dokázal vytřískat něco navíc. Dialogy a scénář všeobecně vykazují neobyčejný talent pro nechtěnou komedii, což platí i pro závěrečnou scénu - mému cynickému já se z ní vážně chtělo plakat (radostí z tak vydatné porce klišé a laciné popcornové estetiky). Vzpomínám si, že se mi místy líbilo něco ze soundtracku a herecké obsazení je taková malá rozkoš... jenže není to zase taková švanda, abych tu rozsypával hvězdičky. P.S. S dabingem porce zábavy strmě stoupá - ověřeno! (30.03.2015)