Kuchár, zlodej, jeho žena a jej milenec

O kvalitách filmu (hudba, kamera, herecké výkony...) se zde rozepisují jiní, přijde mi zbytečné proto opakovat to, co již bylo řečeno. Tím specifickým zpracováním (minimum lokací, výrazná stylizace, postavy - archetypy) mi to připomnělo Trierův snímek "Dogville" z r. 2003, kde jsou divadelní stylizace a scénický minimalismus dovedeny do krajnosti. Což se samozřejmě nemusí líbit každému, ani jeden snímek proto není pro každého a jistě si našly spoustu odpůrců. U Greenawaye může člověk asi nejvíc narazit v tom šokujícím závěru, který slabší žaludky nemusí vydržet. Btw. jedna z věcí, které mě na tom filmu fascinují, je ten nekončící příval replik, které chrlí postava Alberta - nejvíc se mi asi líbí tato: "Musíte pochopit, že dobrý kuchař tvoří nezvyklé kombinace, jako třeba kachnu s pomeranči, nebo ananas se šunkou. Říká se tomu umění. Taky jsem umělec, tím jak dokážu skloubit práci a potěšení. Peníze jsou mým povoláním, jídlo mým potěšením. Georgie je taky mým potěšením, ale takovým intimnějším způsobem, než je cpaní se a vyměšování. Přesto obě potěšení k sobě mají blízko. Intimní partie a nečisté partie jsou kousek od sebe, už jen to ukazuje, jak jsou si jídlo a sex blízké." UPDATE 28.2.2021 - Ten film mě nepřestává ohromovat ani po několikátém zhlédnutí a osobně ho řadím k tomu nejlepšímu, co jsem kdy viděl. Ta absolutně bezchybná Nymanova hudba (TOP soundtrack ze všech), ty úchvatné záběry, barvy a barevná sladěnost kostýmů postav, a ten neuvěřitelný děj, s kterým ten film přichází - miluju v tom filmu každou minutu, a je to neskutečný požitek a velká artová libovka pro lidi, kteří to dokáží docenit. (22.05.2011)

Surrealné, ale vůbec ne milé…Konotativní propojení scén aranžovaných do jednotlivých obrazů vycházející z viditelné inspirace Caravaggiem, působí ve výsledku dosti odpudivě. Byť je vizuální stylizace v řadě scén velmi působivá není podepřená kvalitnějším příběhem. Tudíž se z divadelně pojatého světa, sestávajícího se zejména z restauračního prostředí a kopulačních aktů na několik způsobů, stává požitkářské bludiště, ve kterém zabloudil sám autor ale i divák na něhož se valí smrdutý zápach zkaženosti ze všech stran. DODATEK: ukázalo se, že se mi tahle hříčka jen tak z hlavy nevytratila, tudíž si zaslouží ještě jednu šanci. Rozhodně by tento film neměl minout žádného správného knihovníka :) (14.06.2009)

Jak by asi vypadaly scény z filmů Luise Buñuela, kdyby míval španělský surrealista k dispozici vyšší rozpočet s bohatší výpravou a stihl by se přesunout s oblíbenými večeřemi a schůzkami postav od nenápadného půvabu buržoazie s andělem zkázy až k totálně opulentní dekadenci? ... S britským režisérem Peterem Greenawayem jsem se už setkal díky Fallům, které jsem i přes originální námět, formu a nápady přijal rozpačitěji, ovšem tímto počinem mě přes veškeré obavy dostal. Místy až nechutně odpudivému ději plnému dekadence, chronického obžerství, nízkých pudů, povrchního luxusu a žárlivosti s pomstou ab absurdum, se dostalo díky Greenawayovi na oplátku i stejně luxusního audiovizuálního provedení. Už v úvodní scéně mě chytla atmosféra a přes hořkou pachuť a nejeden moment šoku mě tohle absurdní podobenství v surrealistickém hávu často fascinovalo. Dynamické barevné obrazy, přímo nebeská Nymanova hudba a rytmicky přesně gradovaný děj vytvářejí z toho dílka nádherně vybroušenou estetickou záležitost. Plus ti herci! Živelný Michael Gambon trousící neskutečným způsobem své okázale užvaněné monology celému filmu jednoznačně kraluje, ale nelze přehlédnout ani Helen Mirren snad v každé scéně v zcela jiném, originálním účesu a kostýmu a výjimečně mě dostal (byť na menším prostoru oproti „zloděju“ Gambonovi) i Richard Bohringer, který zde se stylizovanou absurditou předvedl v roli kuchaře přesně to, co mi u jeho „nezáživných“ výkonech v Mockyho filmech vždy chybělo – až si říkám, že mu zřejmě dopomohla i angličtina, ve které se doma necítil a již samotný divný přízvuk s lámavou výslovností mu hrál při ztvárnění postavy v divném panoptiku do karet. Já bych tedy do tohoto panoptika s nevšední hostinou nechtěl vkročit ani na půl minuty, ale sledovat to přes originální vizuál a hudbu evokující staré mistry? Ani na chvíli jsem se neodtrhl ! [90%] (16.05.2023)

Peter Greenaway je hodně svébytný filmař, který neodolatelně přitahuje vytříbené estéty, nepočetné filmové fajnšmekry a početnou armádu snobů (neškareďte se, já dobře vím, že právě vy patříte do těch prvních dvou kategorií), zatímco průměrný filmový divák nad ním krčí rameny a neví si s jeho dílky rady. Greenaway ani tak netočí filmy, jako spíš inscenuje obrazy. Posuzovány samy o sobě můžou být považovány za vrchol estetiky, jenže je to celé strašně přestylizované, pozérské a odtržené od reality. Příběh vůbec není podstatný a myslím, že by bylo lepší navštívit nějakou galerii, než sledovat více než 2 hodiny samoúčelné dekadentní hříčky. Za řemeslo, tzn. scénu se spoustou vychytaných detailů, kameru a herecké obsazení jsou to 2* a 40 % celkového dojmu. To ostatní jde mimo mě... (19.05.2011)

Greenawaye jsem sledoval v devadesátkách, možná proto tu u jeho klasiky nemám žádné hodnocení. Tohle je jeho výstavní kousek: vše se odehrává v kulisách (včetně těch nemnoha exteriérových scén), všechno je tu výrazné (výprava, kostýmy, líčení, hudba, emoce), je tu důraz na tělesnost (a s ní související nahotu). Přestože Greenawayovy filmy byly vždycky zajímavější svou vizuální stránkou, tady dobře drží pozornost i samotný příběh. Jo, funguje to stejně dobře i po více než třiceti letech. (07.08.2023)