Unavení slnkom

Film, v němž se potkává poetika Višňového sadu s poetikou socialistického realismu. Poetika starého poklidného buržoazního světa s chaotickým a bizarním novým řádem stalinistické linie. V poklidných kulisách sovětského venkova, v haronickém rytmu tradiční ruské rodiny, rozehrává se zprvu nenápadný, posléze však naprosto strhující příběh pomsty a svědomí. Příběh člověka v masomlejnku dějin, člověka, sežehnutého (nikoli unaveného!) sluncem revoluce. Není pochyb o tom, že komorní příběh podobně jako v kinematografii jugoslávské metaforicky zrcadlí svět stalinského SSSR (tedy svět formovaný a vláčený ideologií). Zrcadlí ho se sugestivitou až děsivou, přitom nijak nevynucenou prvoplánově šokujícími záběry. Zároveň Michalkov rozehrává neobyčejně čisté a uvěřitelné tóny romance, ve kterých dominuje neuvěřitelně charismatický výkon samotného režiséra a především jeho dcery Naděždy. Jejich vzájemné souznění je absolutní, překrásné, nepopsatelné. Drama člověka, který věří náboženství nového řádu, utopii krásného zítřka, a sám se posléze stává jeho obětí, je díky těmto dvěma něčím napovrchu civilně harmonickým, pod povrchem drásavě dramatickým. Fantastický výkon předvádí i Oleg Menšikov, jeho studie vnitřně rozpolceného člověka má čitelnou strukturu a obrovskou vnitřní dynamiku. Absolutní je pak Michalkův cit po kompozici obrazu, pro střídání poklidných výjevů staroruské rodiny a až komicky koncipovaných vpádů socialismu do života lidí. Leitmotivy kulového blesku a bloudícího stěhováka rámují precizní kompozici, dodávají ji pravidelný rytmus i přídech absurdity. Konstrukce stalinského balónu pak symbolizuje věčnou přítomnost vůdce ve všednodenních radostech i strastech. Nelze nezmínit ani píseň, která dala filmu jméno a která svou melancholií vhání slzy do očí. Michalkovova výpověď o stalinském režimu je proto tak účinná, proto tak bezprostřední, že není sama o sobě žalobou, ale zaujatým vyprávěním o osudech lidí. Lidí, jejichž životy fantomický vůdce jedné šestiny světa spálil na popel. (25.10.2006)

Když jsem snímek viděl poprvé před 20 lety, hluboce na mě zapůsobil a posléze ode mě dostal nejvyšší hodnocení. Opakování je ale matka moudrosti, přece jen mám dnes jiná měřítka a napodruhé už jsem si všiml některých kazů, které mi poprvé unikly. Snímek je rusky rozvláčný a výraznější střih by mu jenom prospěl. Zkrátit snímek o 20 minut by rozhodně neznamenalo připravit diváka o cokoliv zásadního, zejména v prostřední části se totiž opravdu drama utápí v dialozích. Kdysi se mi zdálo, že Michalkov si s divákem pohrává a velmi dlouho ho udržuje v nejistotě, která hlava padne, dnes mi naopak přijde, že odhaluje zbytečně mnoho a že by se dramaturgicky dal snímek ošetřit líp, aby úder přišel takříkajíc zčistajasna. Rovněž Michalkovova záliba v melodramatu a sentimentu párkrát zbytečně překročí míru, byť jsou to jen drobné kazy na kráse. A konečně, zpětně viděno, se i tady projevují Michalkovovy politické názory, které by dokonale zapadly do éry perestrojky, tedy jakási kritika stalinistických výstřelků, aniž bychom se dotkli legendárního odkazu bolševické revoluce a zpochybnili tradiční ruské autoritářství. Na druhou stranu, herecké trio Meňšikov, Michalkov a maličká Naděžda snímek neustále udržují vysoko nad průměrem. Michalkov navíc umí krásné obrazy dobové společnosti a v poslední třetině, kdy NKVD naplno vstoupí do hry, snímek získává opravdu mrazivou atmosféru. Pro ruskou společnost, kde Stalin pořád představuje nezpochybňovanou autoritu a symbol ruského impéria, je to i přes výše zmíněné výhrady hodně potřebný film se silnou uměleckou výpovědí o krutosti doby. Celkový dojem: 85 % (06.11.2017)

Snímek s tak obrovskou silou ukrytou pod povrchem... Film o nelehké době třicátých let a stalinských procesech v Sovětském svazu, jež předznamenávaly to, co se u nás bude dít v letech padesátých (srovnejte to ale s temným a ledově mrazivým Kachyňovým Uchem), natočený jakoby z druhé strany, z pohledu světa vysokého stranického funkcionáře, válečného hrdiny plukovníka Kotova, hrdiny, ba ikony dělnického hnutí, kdy většina filmu plyne v prozářené a uvolněné atmosféře života komunistické šlechty, mapující jeden jejich prázdninový den, trávený v drobných radostech každodenních rituálů, cyklicky se opakujících výletů, her, pikniků u vody, rodinných vazeb a rurálního způsobu života, a jen někde hluboko a zpočátku neznatelně probublává cosi temného a zlověstného. A pak přijde ten šokující konec... Mrazí při pohledu na pravou tvář v průběhu celého filmu veselého a rozverného Míťi, když divákovi dojde, že to byla jen strhující přetvářka. Excelentní metafora toho, jak krutá doba (a to nejenom komunismu) nasazuje lidem masky pokrytectví. Podobné masky, které celé této epoše nasazovaly všudypřítomné budovatelsky pozitivní portréty generalisima Stalina. Velmi silný a působivý film! (27.01.2007)

Michalkova filmová nádhera, nesmírně silný a citlivý příběh, který začíná velmi poeticky, humorně a příjemně a postupně graduje k hroznému konci. Nostalgické vzpomínky na staré časy lidí vržených do stalinistické doby, velmi citlivě podaná nejednoznačnost charakterů a chování Míti, Kotova a Marusji, nevinné dítě vržené do středu následujících tragických událostí, to vše dělá tenhle film tak silným. Herci v čele s Olegem Menšikovem jsou výborní včetně děvčátka v dětské roli, nádherná je kamera a hudba. (06.11.2005)

Někdy před ca 20 lety moje první významné setkání s novým ruským filmem, které pak dlouho dlouho nic nepřekonalo, snad až Vozvraščenije a Izgnanije od Zvjaginceva, nebo Nočnoj dozor od jistého šíleného Tatara. A přitom laskavě hřejivý a prosluněný začátek filmu tomu nijak nenasvědčoval - idylické okamžiky na dřevěné dače vprostřed ruského letního venkova 30.let působí mile vančurovsky, poeticky až kýčovitě. Ovšem režisér má jiný záměr: Nečekaná návštěva z města začne do děje i do divákovy duše vnášet mírný neklid, který postupně zesiluje a zesiluje, aby vygradoval v drsném a nemilosrdném finále, které po předešlých úsměvných rodinných scénách působí jako rána kladivem do hlavy. Nevím tedy jak vy, ale já byl z toho konce napoprvé dost omráčený. Nu ale což, tak už to holt v Rusku chodilo, chodí a chodit bude... Výborný Meňšikov, výborný režisér, scénárista i herec Michalkov a výborná je i jeho malá (vlastní) dcerka. (23.06.2015)