Brucho architekta

Zdejší obsah nazývá Architektovo břicho rafinovaným dílem a mně nezbývá, než souhlasit. Kdesi po půlhodině jsem si uvědomil, že mě to dost baví sledovat, formální nápady jsou nesmírně zajímavé, prostředí intelektuálních umělců v Římě mně od pohledu poutavé (velké tleskání bijícím zvonům před fontánou je coby parodický odkaz na snoby prostě kultovní :D ), ale že se mě to jaksi hlouběji nedotýká. S plynutím filmu jsem se nicméně stále více dostával do psychologie hlavní postavy architekta Kracklita s notorickou bolestí břicha a čím vše déle trvalo a gradovalo, tím víc jsem začal také pociťovat zvláštní tichou emocionální bolest a současně mě ten film s každou další scénou stále více fascinoval, že po skončení můžu klidně zatleskat stejně vřele (možná jen mírně důstojněji :)) jako Brian Dennehy k závěru na fontáně. :-) Peter Greenaway měl opět svůj film náramně promyšlený po formální i obsahové stránce, jak postupně stále více proniká do psychologie hlavní postavy, jak (opět) propojuje děj s výtvarnou stránkou, která tentokrát vedle hraných parafrází klasických maleb nabízí i spoustu dalších „ornamentů“ v podobě soch, staveb, fotografií nebo ručně psaného písma, jak graduje hlavní téma směřující od fyzické bolesti k psychické proměně, postupně nutného smíření s pomíjivostí svého života a své osobnosti (včetně smíření s již předem nastupující náhradou) a současně přeci jen k vyplnění si alespoň jednoho vytouženého cíle – za což jsem rád, že snímek ani navzdory jistým zvratům nekončí zcela pesimisticky. Pan režisér mě tímto po včera viděném Kuchaři, zloději, jeho ženě a jejího milenci nadchl už podruhé a díky těmto dvěma filmům musím definitivně uznat Greenawaye za dalšího z řádky skutečně osobitých režisérských mistrů, na sledování jejichž další tvorby se nechávám s radostí pozývat... a Brian Dennehy podal s postupnou proměnou své postavy se silným vnitřním bojem rovněž bravurní výkon. [90%] (17.05.2023)

Americký architekt je tak posadnutý vlastným bachorom a polozabudnutým architektom z Francúzska, až takmer zabudne na úvodnú vášeň k mladšej manželke. K jej lonu a bruchu si tak začína nachádzať cestu architekt taliansky. Súboj dvoch chlapov o väčšieho pipíka môže začať. Do toho kopa antických rímskych pamiatok, fontán a kopírok, produkujúcich moderné umenie warholovského typu. Chabý scenár vs. výtvarne výrazná stránka. Typický Greenaway. Žiaľ, obrazovo nie tak pútavý a opulentne šokantný, ako v neskoršej tvorbe. A tak ostáva úmorná intelektuálna onania. Súhlasím s úvodným konštatovaním oficiálneho textu distribútora, že ide o rafinované dielo. Rafinované ako cukor zo seredského cukrovaru. (19.12.2020)

Brian Dennehy ukazuje od začiatku full frontal, full side a full back. Potom začne vracať. Našťastie Brucho architekta ponúka omnoho vkusnejšie symboly, ale najdôležitejšia je tu kamera a jej úžasná kompozícia záberov. Symboly tu nemusia mať nutne jednoznačný výklad, ale asi viacerých napadne asociácia medzi bruchom, ktoré prináša smrť a bruchom, ktoré prináša život, alebo falický tvar obeliskov a architektovou neschopnosťou uspokojiť svoju ženu. Greenaway týmto filmom urobil pre Rím toľko, čo Fellini so Sladkým životom. Len škoda, že nie je tento film natoľko známy. Je to také klasické snobské umenie, ktoré veľa ľudí odsúdi ako nudu, lenže na rozdiel od mnohých "umeleckých" pozérov Greenaway si je toho vedomý a jedná sa tak o veľmi sebavedomé snobské umenie. Netreba zdôrazňovať, že sa jedná o životnú úlohu Briana Dennehyho. Aspoň čo sa týka hľbky postavy a jeho výkonu. (04.09.2013)

Filmom Petra Greenawaya som zhodne pridelil po dvoch hviezdičkách. S jednou výnimkou, a tou je Brucho architekta. Dnes som si tento film, o ktorom Anderton napísal, že ide o "snobské umenie" letmo pripomenul a zladil jeho hodnotenie s ostatnými. Nemám záujem zlaďovať sa s ostatnými (väčšinou), ak je to na úkor môjho názoru. (24.10.2020)

Zkoukla jsem na doporučení Snorlax a rozhodně nelitovala! Americký, urostlý padesátičtyřletý -zkrátka kus chlapa-architekt se svojí o hodně mladší ženou, přijíždí do Věčného města na několik měsíců, aby zde připravil ve spolupráci italských mecenášů výstavu jednoho nepříliš známého architekta. A protože je od dětství jeho vzorem, plně se do své práce ponoří. Manželka se mírně nudí, a jeho ke všemu začíná občas nepříjemně bolet v břiše..... Film o zaujetí, lásce, posedlosti , ale i depresi. V tom nádherném Římě, v památníku Emanuella, kde se vše chystá, to procházení mezi antickými ruinami, nádherné záběry ze kterých hmatatelně cítíte teplý vánek, zákoutí s révou a kašničkami, tam všude můžete s inteligentním architektem být a přemítat, co s ním bude. Stojí to zato. (08.05.2014)