Brucho architekta

Tento Greenawayův snímek se asi nejvíc ze všech blíží tomu, co považujeme za "normální" film. Brian Dennehy hraje hypochondrického architekta, kterému se v jeho posedlosti slavným francouzským architektem Ettienne-Louisem Boulléem (1728-1799) pomalu rozpadá pod rukama profesní i milostný život. Pokud se zajímáte o římské památky a kunsthistorii, neváhejte. A při skládání hudby zaskočil za Nymana belgický minimalista Wim Mertens, a to víc než zdařile. (01.03.2006)

Brian Dennehy ukazuje od začiatku full frontal, full side a full back. Potom začne vracať. Našťastie Brucho architekta ponúka omnoho vkusnejšie symboly, ale najdôležitejšia je tu kamera a jej úžasná kompozícia záberov. Symboly tu nemusia mať nutne jednoznačný výklad, ale asi viacerých napadne asociácia medzi bruchom, ktoré prináša smrť a bruchom, ktoré prináša život, alebo falický tvar obeliskov a architektovou neschopnosťou uspokojiť svoju ženu. Greenaway týmto filmom urobil pre Rím toľko, čo Fellini so Sladkým životom. Len škoda, že nie je tento film natoľko známy. Je to také klasické snobské umenie, ktoré veľa ľudí odsúdi ako nudu, lenže na rozdiel od mnohých "umeleckých" pozérov Greenaway si je toho vedomý a jedná sa tak o veľmi sebavedomé snobské umenie. Netreba zdôrazňovať, že sa jedná o životnú úlohu Briana Dennehyho. Aspoň čo sa týka hľbky postavy a jeho výkonu. (04.09.2013)

na greenawaya ešte pomerne "normálny" no predsa silne výtvarne orientovaný, "architektonický" film, veľmi presná a silná metafora vnútorného rozkladu spoločnosti, veľmi dôvtipne a do vzájomného paradoxu postavené svety - americký a antický, vonkajší a vnútorný . . . záblesky bizarných dialógov a absurdnosť situácií vyplývajúca z ich banálnej podstaty zasadenej do veľkolepých interiérov a exteriérov Ríma vytvárajú zvláštnu atmosféru . . . jedna z najlepších scén a zároveň najtransparentnejších pre film je dennehyho policajný výsluch v závere filmu . . . (23.06.2007)

Klasické vzdělání (či spíše vzdělání v klasickém umění) z Greenawayových filmů dýchá v každém záběru, jen málokterý filmař by si troufl podat subjektivní příběh o architektovy na pozadí/ skrze analýzu klasické evropské kultury, představované pro většinu lidí (filmového i reálného světa...) architektem zcela neznámým. Autorův smysl pro obrazové analogie a metonymie prostupuje (jako vždy) celý film, zde je vystavěn na základní ose: Boullého architektonický návrh Cénotaphu (1784) je přirovnán ke břichu - břichu jako symbolu poživačnosti, nenasytnosti apod. klasické evropské kultury (děj se odehrává v Římě...) - břicho se stává obsesí pro Kracklita a ten je nucen, i skrze svou vnitřní identifikaci s Boullém, prožít na vlastní kůži dějiny této kultury. A to se vším všudy = intrikami, egoismem, zákeřností, zradou, ale na druhé straně i s vytrvalým bojem za svůj cíl, sebedestruktivním idealismem, snahou o dosáhnutí (nemožné) dokonalosti atp. Boullé se opravdu stává Kracklitem a naopak, 18. století vchází do toho dvacátého. Z kinematografického hlediska nutno vytknout (jak píše Madsbender) symetrickou kompozici záběrů, dokonale evokujících dispozice klasické architektury. (26.01.2015)

Asi nejdějovější Greenaway, co jsem zatím viděl. Architekt posedlý svým úkolem a vyobrazením mužského břicha ale nezapře režiséra, dál je to symboly a možnými výklady posetý sled výjevů, které místy nabírají až snové podstaty. I když tentokrát ona zasněnost platí méně - je v tom kus architektonického chladu a racionality, což je určitě vzhledem k námětu pochopitelné. Stále mě baví to sledovat. (24.08.2013)