Nežné vlny

Já si náhodou pamatuju, jak jsme v 86. na Šumavě nasbírali kvanta hub a pak už jsme do lesa ani nelezli, páč to nebylo kam dávat. Takže mě pobavila scénka s černobylskýma hřibama. Výborný bylo i sborový studium porna ve sborovně. Celkově je to moc milej film, i když s určitýma výhradama k hereckýmu obsazení. (18.04.2019)

Z Jiřího Vejdělka se stal velmi schopný režisér, který se umí obklopit velmi solidními spolupracovníky. O tom žádná. Jiří Vejdělek nicméně v Mužích v nadějích a tady dokázal, že schopným scénáristou není. Koncept únikové zábavy dostal v jeho hlavě červenou, jenže on chce i dál šlapat na plyn, takže na diváka čeká další slušný direkt. Něžné vlny kladou důraz na hřejivé a laskavé vyprávění. Nemám nic proti. Jenže hřejivé ani laskavé nejsou. Možná to splňuje kamera Vladimíra Smutného, tvůrce za kamerou však nikoliv. Téma chlapecké první lásky mě nechalo zcela chladným (určitě za to může i nejstarší představitel hlavního hrdiny Robert Cejnar) a Vejdělkova neschopnost přinést dramaticky nosný příběh. Politické souvislosti mi přišli děsně nezajímavé (náhody na Národní třídě mě spíš iritovaly), roztomilých epizodek bylo pohříchu málo. A ta lidskost z těch NAŠICH luhů a hájů má jaksi k příjemnému relaxu daleko. Pro mě osobně bezkrevné!! Příště prosím podle cizího scénáře.. (23.06.2014)

Před zhlédnutím skepse, že zase další film z doby, kdy nám tu ještě vládl bolševik. Jako by se Češi z této tématiky neuměli vymanit a natočit také něco jiného. Po zhlédnutí ale převládá nadšení a ačkoli mám takové Účastníky zájezdu poměrně rád, od Vejdělka bych tak příjemný letní film nečekal. Krásná obrazová stránka, milá romance i laskavý humor a opravdu uvěřitelné herecké výkony (Lucie Šteflová!). Závěrečné navázání na sametovou revoluci je sice hodně přitažené za vlasy, ale je to takové mile naivní jako celý film. A ta klavírní hudba je ráj pro uši! (05.09.2016)

Vejdělek na vlnách "menzelovské" poetiky v nepoetických časech socialismu. Jiří Vejdělek točit filmy umí a jeho snímek je vzdálenou ozvěnou Menzelových děl. Svůj snímek o dospívajícím mladíkovi opatřil pěknou, pohádkově barvitou kamerou Vladimíra Smutného, která spolu s hudbou Miloše Krkošky vytváří celek, který vyprávění dodává na náladě. A náladu mají postavy vesměs pozitivní. Největším mrzoutem je tatínek Hynka Čermáka, který ze selhání zdolat kanál La Manche, viní Rusáky, kteří republice nikdy nepřinesli víc než houby. A skutečně. Až to bouchlo v Černobylu, vyrostly radioaktivní houby. Stačí aby ale posekal fůru dříví a je zase ticho po pěšině. To maminka Táni Pauhofové neklesá na mysli nikdy. Muži z okolí za ní pálí, ona ale zůstává věrná svému manželi. A pak zde máme jejich syna Vojtu, možná budoucí pianista, ale jeho pozornost od hudebního nástroje odvádí zrzavá spolužačka Ela, nad kterou masturbuje, až se otřásá dům. A tím se dostávám k nejmenšímu pozitivu filmu a tím je křečovitě naroubovaný humor, který skoro nemá co říct ani nabídnout a je nasoukán do řady miniscének, které mají nesouvisející ráz. Vejdělkovi zřejmě humor bez pointy přijde kvalitní, ale zasmát se něčemu ve filmu byl nadlidský úkol. Humor neobstaraly ani postavy na míru vzaté - Budař, Kopta, Dyk. Příliš se neosvědčilo, přinejmenším to bylo originální, spojení humoru s historickými událostmi (viz scéna s policejním kordonem na Albertově náměstí o 17 listopadu+radioaktivní houby). U řady postav je cítit příjemný "hrabalovský" rozměr tak dobře známý z filmů Jiřího Menzela. Odkazy na nošení sluchátek, staromódně gentlemanský lékař Jana Hartla, cudná erotika a další drobnosti, toho si všimne jen skutečný znalec a ocení to. Herci hrají v pohodě. U Čermáka s Budařem vlasový prost nahradily příčesky, které jsou nepřirozené. Hlavního hrdinu vyprávění ztvárnili dva různí herci: v dětství Jan Maršál, pubertální věk obstaral neznámý a Maršálovi nepodobný Robert Cejnar. S jeho postavou se dostaneme až do osudného listopadu 1989. Amatérsky instruované scény z revolučních dní mnoho povyku nenadělají, o nic lépe si nevede ani příliš uměle působící Spartakiáda přenášená televizí. Stylizovaným a roztomile zahraným postavám a režii, která příjemně protéká po poetické vlně a naráží na proud kompaktnějších i realističtějších filmů z tohoto období, se divák vyhýbat nemusí. 60% (22.10.2015)

Tak jako za pád socialismu nemohou studenti, tak ani ztráta panictví Vojty Hrdličky režim nepoložila. Tím jsem si naprosto jist. Tato vykonstruovaná historka nicméně disponovala zábavnými momenty a to zejména ve chvílích, kdy na obrazovce řádil lesní dělník Jan Hrdlička, namachrovaný pošťák Eman či svérázný doktor Lipský. S těmi jsem zažil slušnou zábavu a to je o ránu pendrekem víc, než jsem od toho čekal. (26.01.2016)