Dákovia

Dákové jsou rumunskou expresí romantizovaného patriotismu. Stranický ideál doby naplnil Sergiu Nicolaescu svědomitě a vítězí za vlast, za národ i za stranu. Dácký národ je sice mírumilovný, ale také připraven odhodlaně bránit svou výsostnou svobodu vlastním tělem, elita skládá nejintimnější oběti a pod moudrým panovníkem země jen vzkvétá. Sergiu Nicolaescu vychází z historických dat a slouží vlasti a romantickým představám nevinnosti, svoji prvotinu v hraném filmu ctižádostivě opatřil opulentní výpravou, choreografie je heroická, a svým průběhem se příběh nikterak neodchyluje od jiných filmových národních eposů. Dákové: muži jsou udatní, ženy lepé, komunitní soužití soudržné, epické kroky nepřekvapí a vlastně vše splní to, co od žánru filmový divák víceméně očekává. Tím romantickým hrdinou ve vlastenecké filmové písni je Septimius Severus (příjemný Pierre Brice s hlasem Iona Besoiua), schopný římský generál a morální idealista. Překvapující zjištění je pozdější skvostnou příležitostí k vlastenecké orgii, pak se dokonce objeví láska a mužné hrdinství. Vzorovým vladařem svobodného národa je Decebalus (sympatický Amza Pellea s hlasem Emanoila Petruța), největší, ale také i poslední, král Dáků. Vskutku ojediněle moudrý vůdce nezávislého národa! Hlavní ženskou postavou je Meda (příjemná Marie-José Nat s hlasem Leopoldiny Bălănuță), Decebalova dcerka a křehký půvab karpatských dolin i hor. Zdravé jádro dáckého národa. Výraznou postavou je Cornelius Fuscus (příjemný Georges Marchal s hlasem Gheorghe Dinicăa), římský generál a hlavní dobyvatel dáckého území a šlachovitý mužík s těmi nejvyššími osobními ambicemi v hlaholu slávy. Výraznější postavou je také Domitian (zajímavý György Kovács s hlasem Fory Etterleho), římský císař, obezřetný, poživačný a škodolibě hravý. Z dalších rolí: Decebalův synek a vskutku vzorná junácká budoucnost národa Cotyso (Alexandru Herescu s hlasem Itefana Iordacheho), římský senátor, zvláštní vyjednavač a Severův otec Attius (Geo Barton), svatých tradic i svátostí dbalý dácký velekněz (Emil Botta), přední dácký vojenský velitel Olupera (Mircea Albulescu), či Attiův vrah Remaxos (Septimiu Sever). Film Dákové je vlasteneckým romantismem. Rumunský historický epos snad potěší všechny příznivce žánru. (14.01.2021)

Nedovedu si vůbec představit, jak silně musel film zapůsobit na tehdejší československé publikum v šedesátých letech. To se dnes určitě nedá srovnávat.. Rumunský válečný velkofilm (upozorňuji, že rumunština je krásný jazyk), který není široké veřejnosti tak známý, ale ve společných vodách s těmi nejznámějšími se může klidně měřit...Děj filmu zachycuje úsek dějin nejspíš v letech 85-88 našeho lepopočtu, tedy období několika římských válek (výpadů, později uzavření potupného míru, různých intrik i přerozdělení moci) proti starověkému národu Dáků (Dácie, dnešní oblast Rumunska). Dá se říct, že historické postavy seděly naprosto přesně až na diskutabilní (nejspíše smyšlenou) postavu Severa (viz níže), jinak jsem nepřesnosti opravdu nezaznamenal. V Říme v této době vládl nenáviděníhodný (především u senátu) císař Domitianus, přezdívaný "Plešatý Nero", na druhé straně poslední velmi zdatný dácký král Decebalus (Amza Pellea), mezi nimi stateční vojevůdci - mladý generál Septimius Severus (Piere Brice) a Cornelius Fuscus (Georges Marchal). Cornelius Fuscus ale ve skutečnosti padl v bitvě právě proti Dákům, tady zabit Septimiem. Naopak Septimius Severus, nevím přesně jestli nějaký existoval už za vlády Domitiana, je spíš člověku alespoň trochu historie znalého znám jako samostatný císař dynastie Severovců, který vládl v letech 193–211. Jinak to tedy opravdu šlo..Na filmu bych ocenil především jeho pestrost a ostrost (krasné syté barvy), velkolepost a výpravu bojových scén (divák měl možnost vidět celkem tři a to opravdu famózní), hudbu a nakonec i krásnou čistou nedotčenou přírodu nejen ve skaliských horách, to všechno přidalo snímku na celkové kráse... (13.05.2006)

V jistém roce mého dětství naprosto povinná podívaná, nechtěl-li být našinec out. Napodobování hry s bodáním nože mezi prsty roztažené ruky zpestřovalo nejednu přestávku ve škole, jen místo nože bylo používáno odpichovátko. Tehdy nám požitek z barevné, velkolepé, dobrodružné a širokoúhlé podívané kazil jen konec, který jsme nechápali. Stále jsme čekali, že bude druhý díl. Po letech je dojem matnější, ale Vinnetou tu měl dobrou roli. (11.01.2011)

,,...NEMÁM RÁD VOJNY. MOHOL BY SOM BYŤ BÁSNIKOM, NEMAŤ NA PAMÄTI NERÓNOV OSUD." __ Tento dnes už nepríliš známy film, valcoval kedysi kiná v ČSSR naozaj vo veľkom, nakoľko Brice bol vtedy vďaka Winneutovi naozaj v kurze a tak sa aj Dákovia zviezli na vlne jeho popularity. Dalo by sa povedať, že v spojení s filmom stačilo spomenúť len jeho meno a úspech bol zaručený. Mňa dnes Dákovia zaujali predovšetkým z pohľadu konkurencie (či odpovede) na populárne veľkovýpravné hollywoodske spektákly 50. a počiatku 60. rokov, ktoré ak nepočítame niekoľko skôr značne béčkových talianskych snímok, ostali bez akejkoľvek odozvy v ostatných krajinách Európy (a vlastne aj vo svete). A Rumuni sa rozhodne nedali nijako zahanbiť. Aj napriek slabšej technickej kvalite a celkovej formálnej stránke, monumentálne davové scény udivujú dodnes a čo do grandióznosti by som ich v tej dobe prirovnal snáď len Bondarčukovej ,,Vojne a mieru". Oproti tomu slabších kvalít dosahuje predovšetkým spracovanie kostýmov, masiek a vlastne výpravy celkovo. To, či Dáci žili v takých veľkých kamenných mestách je myslím aspoň otázne. Za vyslovene šťastné nepovažujem tiež zainteresovanie Decebalového potomstva do deja a krátky, bezvýznamný románik Medy a Severa smeruje do prázdna. Film však radi uvidia ako pamätníci, ktorí si naň zaspomínajú, tak aj mladší diváci zaujímajúci sa o staršie historické filmy nielen americkej produkcie. 3.5* (154. hodnotenie, 19. komentár k filmu) (26.01.2011)

Koncem 60. let to běželo v socialistické televizi, ale už tehdy, jako dítě, mne ten film nijak neoslnil. Je třeba uznat (na svou dobu) nákladnou výpravu, zejména při masových válečných scénách, ale v detailu to pokulhávalo a zejména chyběl spád a "rytmus" (když srovnávám např. s tvorba Haralda Reinla a třeba s jeho Niebelungy z téhož roku) . Hudba dle mého názoru úplně nemožná. Dnes, takřka po 40 letech, jsem se na Dáky ani nedokázal dodívat do konce, ale v 60. a 70. letech jsme byli vděčni i za toto. Rumunům se tehdy zvláště povedly adaptace románů J. F. Coopera a Marka Twaina. (13.01.2011)