Le Mans '66

Můj postoj k motorizovaným prostředkům individuální přepravy je veskrze praktický. Je to skvělá věc, aby se člověk vyhnul přepravě masové, tedy nemusel k pásu, na nákupy a výlety jezdit frustrující sockou, narvanou smradlavými a chrchlajícími bližními, ventilujícími si tam nahlas své mindráky, permanentní nasranost z životních mizérií, větry či akutní alkoholismus, potichu pak masturbační parafilie nebo kleptomanii. A přesně tady to končí. Jediné požadavky, které na vehikl mám, jsou, aby mě rychlostí nepřekračující 29,9 kilometrů v hodině nad povolený limit (mám svůj řidičák vcelku rád a do socky už zpět fuckt nikdy nechci) přepravilo z bodu A do bodu B, nechcíplo při tom, nefučelo na mě, nebolela mě po jízdě ani prdel, ani v zádech a aby tomu moc neškvrčely repráky při Born to raise hell od Motorů, ohuleném na maximum. Zásadně tedy pohrdám moderním pojetím automobilu jakožto prostředku pro prodlužování čuráků, vždyť stejného efektu, a daleko laciněji, lze bez problému dosáhnou koupí zaručeného emailového receptu „8 inches in 5 days“, za pouhých 50 dolarů odborně doporučujícím denně se za něj dvě hodiny tahat, pro demonstraci snobské pičidity podle vzoru - čím víc cigošovi projde elpíček, tím má na krku tlustší zlatý řetěz, nebo jako eliminátoru vrozených malformací, laloků a ovarových krků – je vědecky dokázáno, že některé mechanické hračky výrazně přispívají k sexuální vzrušivosti některých žen a jejich ochotě k následnému styku bez ohledu na vizáž milovníka, přičemž statisticky nejoslnivějších úspěchů údajně nedosahuje čtyřrychlostní big black dominátor (necelé 2000 Kč), nýbrž sedmirychlostní Bugatti Veyron 8.0, W16 (necelé půl miliardy). A pokud jen rádi jezdíte fuckt rychle, úplně stačí, a opět zcela zdarma, nasednout na současnou hlavní figurantku a v intimní chvíli jí pošeptat do ucha, že má skoro stejně dobré kozy jako vaše sekretářka. 3G akcelerační odstředivost zaručena, z nuly na stovce jste za sekundu, a navíc vám žádný urputně pomáhající a chránící orgán neprocvikne i očkovací průkaz. Vším tím grafomanským blábolením jsem chtěl v podstatě říct to, že tento film odsejpá, i když nejste zrovna frotér italských pastelových plecháren nebo úchylný kompulzivní leštil umaštěných nástrčkových klíčů. Pokud se totiž sem tam podaří dát dohromady kulantního režiséra, gramotného scénáristu, solidního dramaturga, opravdu skvěle předstírající kašpary (kupodivu tentokrát ani jindy ochrnutého Démona nevyjímaje) a trochu peněž od Toyoty, může z toho být kýčovitě chytlavá hn, hnn, hnnnnn telenovelka, zobrazující rádoby významný pseudookamžik historie výrobce hnusných aut a vynálezce nejodpornějších forem ždímání lidských zdrojů a nejkrystaličtějšícho zmrdství korporátního kapitalismu v dějinách. Telenovelka, kterou si asi Ford za rámeček zrovna nedá, protože paradoxně pravdivě ukazuje Jindřicha Druhého jako slizkého pokryteckého kokota a jeho top nenažera v naprosto reálných barvách etalonu bezskrupulózní podlé kundy. Prostě jedny z těch mála pohyblivých obrázků, jejichž dvou a půl hodinová stopáž uteče snad rychleji než olej z prasklého gufera u Mondea a u kterých s přiblblým úsměvem rádi přehlédnete všechny ty lacině prvoplánové panenky s porcelánovými hlavami, troubící jeleny i zubokazné a rektobolné načančávání fucktů. A po skončení máte neodolatelnou chuť nasoukat se s nejlepším kámošem do montérek od kolomazi, prohodit motor ze sekačky ve vaší spojlery vytuněné Fábii za nějaký ten vidlicový dvanáctiválec, co žere víc než kolesové rypadlo, a oroštovat to krutě přes 7000 otáček po Déjedniččce, načež se s velkou pompou zabít nárazem do stojícího kamionu v dnes snad již permanentním patentovaném špuntu ŘSD u Velkého Meziříčí. (19.11.2019) (menej) (viac)

Ještě pár let nazpátek by to asi nikdo neřekl, z Jamese Mangolda se ale pomalu stává pravděpodobně jeden z nejzajímavějších režisérů současného Hollywoodu. Režisér zdařilé biografie Johnnyho Cashe s Joaquinem Phoenixem v hlavní roli Walk The Line, fajn akcňáku s Tomem Cruisem a Cameron Diaz v hlavních rolích Zatím spolu, zatím živí, těžce nedoceněného super Wolverina v japonských kulisách a především mistrovského Logana. Mangold se od té doby točil kolem spin-offu Boby Fetta ze světa Star Wars, který byl ale ve finále zrušen a ani spin-off X-23 z Logana se po odkoupi Foxu Disney a návratu práv X-Menů k Marvelu ve finále asi nikam nepovede. Mangold přesto zvládl jeden film natočit a jestli se po Loganovi říkalo, že mohlo jít jen o náhodu a Mangold skutečně nemusí být tak talentovaný tvůrce, po Ford v Ferrari nebo také v českém překladu známém jako Le Mans '66 jsou ale pravděpodobně pochyby definitivně v tahu a Mangold dodal jeden z nejlepších, nejdravějších a především nejstylovějších filmů roku, kterému nechybí pořádná auta, dva styloví dva hlavní hrdinové a především to pořádné chlapácké srdíčko. Mangold nakonec zrežíroval film natočený podle skutečné události, který se odehrává v roce 1966 a pojednává o tom jak se americká firma Ford rozhodla porazit italskou firmu Ferrari. Obě velké výrobny aut, zároveň ale s jinou kulturou, přístupem k obchodu a především stylu v závodění. Zatímco Enzo Ferrari byl opravdu v srdci závodník, Henry Ford II byl opravdu jen byznysmen. A zatímco Ferrari i na závodech trávil veškerý čas, Ford neměl problém si během závodu po chvilce odletět a vrátit se až těsně před koncem závodu kdy už se dal odtušit výsledek. A vzhledem k ikoně jakou Ferrari v závodění představovala se zdálo zcela směšné aby mu nějaký Ford najednou vytřel zrak. Henry Ford II se o to ale pokusil, protože se na americkou hrdost nikdy nesahá a proto najal bývalého závodníka Carrolla Shelbyho, který přibral i svého přítele Kena Millese, který ve finále působil jako divoká karta celého Fordu a sehrál v oněch Le Mans '66 velmi důležitou roli. A Mangoldovi se povedlo vzít už tak šťavnatý námět, film má ve finále 152 minut a tvůrcům se povedlo to, že celý film působí jako opravdu zběsilé auto, které nikdy nezačne brzdit a funguje neskutečně. Ford v Ferrari je natočený na 70 mm film. Řadový divák těžko rozezná rozdíly mezi filmovou surovinou a digitálem (schválně kolik z vás teď ví o čem mluvím?), člověk, který ale zbožňuje ono kouzlo filmové suroviny a rochní se ve filmech, které jsou i v 21. století točeny místo digitálu na film bude Le Mans '66 milovat. Skrz samotnou obrazovou stránku film vypadá nádherně (závody jsou občas přímo z pohledu řidiče a je to žrádlo!), onen fakt přítomnosti 70 mm ale dodává ještě o ždibec lepší a autentičtější efekt. Mangold si ale především sehnal parádní hlavní hereckou dvojici- Matt Damon a Christian Bale jsou totiž geniální. Damon mě potěšil jak už dlouho nic- Will Hunting, James Ryan nebo Jason Bourne je jednou neměl poslední dobou na nějak dobré filmy nebo nějak dobré role (camea v Thor: Ragnarok nebo Deadpoolovi 2 nepočítám) a je potěšující, že je očividně zpátky v plné síle. Damon si Shelbyho neskutečně dává a především mu jeho postava a scénář dává příležitost se herecky vyřádit. Damon tak dohrává jen na fakt, že je v tomhle filmu ještě Christian Bale! A má výraznější roli! Pravděpodobně můj stále nejoblíbenější Batman je jedna z hereckých eses, která navíc nemá problém kvůli roli extrémně zhubnout (viz tento film nebo třeba Fighter za kterého má Bale Oscara) a nebo pořádně přibrat (viz Špinaný trik nebo nedávný Vice za kterého si Bale v roli Dicka Cheneyho odnesl Oscarovou nominaci). Hned poté co přibral na roli bývalého ex-prezidenta USA musel zase rychle zhubnout do formy Kena Milese a kromě váhy se do role především totálně ponořil. Bale si roli vyloženě užívá a divák mu věří úplně vše. Bale zde předvádí jeden z nejlepších hereckých výkonů letošního roku a doufám, že nadále nezanevře na podobné projekty s podobně zajímavými charaktery. Třetí hlavní hvězdou filmu poté není fajn Jon Bernthal jako člen Fordu Lee Iacocca, který přijde na onen plán jak položit Ferrari na lopatky ani roztomilý Kenův syn Pete v podání Noaha Jupea (každý pohled do jeho tváře když je jeho otec v závodech zrovna na koni a vyhrává působí neskutečně přesvědčivě a jde o věrohodný dětský herecký výkon) ale až Kennyho žena v podání Caitrióny Balfe. Balfe si svým podáním Milesovy ženy krade každou scénu pro sebe a jedná se o ideální typ postavy, která je ženou hlavního hrdiny ale není ve filmu navíc a má své logické opodstatnění. Na Ford v Ferrari je strhující to, že krom automobilových scén to celou dobu vře i tam kde by člověk nečekal. Pracovní a osobní konflikty, které totiž předcházeli celým závodům Le Mans ''66 jsou totiž ve finále i přece jen zajímavější než to co se stalo na závodech kde sice padali rekordy a výsledek byl jiný než většina čekala, reálně jsem se ale kochal tím jak mi Mangold zvládne skvěle prodat spousta momentů, které reálně působí strašně jednoduše ale Mangold si s nimi strašně vyhraje. Ford v Ferrari tak krom závodního filmu dokáže chvílemi fungovat i jako rodinné drama a těží ve finále především z těchto momentů o Milesově rodině a ještě výrazně více z přátelství Shelbyho a Milese. A především se na to fakt krásně dívá- O oné kameře z pohledu řidiče auta už jsem mluvil a ve finále se prostě nedá popsat jak parádně to funguje. Zároveň během filmu zní famózní soundtrack od Marca Beltramiho a Bucka Sanderse. Během akčních/závodních scén nebyl použit ani kousek CGI, všechno je to reálné a boží. Zároveň jakmile se Miles dostane za volant tak je snadné o něj mít velký strach. Miles je totiž parádním hlavním hrdinou a s těmi se má soucítit i když jsou to trochu divoké karty. Ve finále opravdu parádních 152 minut kdy film nesešlapne z brzdy a z onoho příběhu, který napsal sám život vytěžil opravdu mnoho. Skvělá hlavní dvojice, super vedlejší postavy, boží hudba, boží praktické efekty, krásná kamera na 70 mm a především v posledních minutách neskutečná emoční kanonáda. Mangold skutečně dodal jeden z nejlepších filmů roku a nemůžu se dočkat až ho uvidím podruhé. A snad v IMAXU! (05.11.2019) (menej) (viac)