To nie si ty

Tvůrci filmu si zřejmě myslí, že vařená zelenina je mnohem stravitelnějí než syrová, takže je Kate pěkně vymydlená a taky Bec je navzdory své drzosti kapánek bezzubá, přesto se dá říct, že se na to dívá docela dobře, takže nakonec ty 3* dám, i když se skutečnou nemocí má tento snímek společného pramálo, takže zasáhne jen a pouze první signální. (02.04.2016)

Po "Život nikdy nekončí" a "Nedotknutelní" je tu další film s podobným tématem. I zde se o nemohoucí ženu stará dívka, která rozhodně nepatří do stejné společenské vrstvy, jako ta nemocná. Přesto mezi nima vzniká pouto, které trvá až do smrti. A v tom je právě rozdíl oproti oběma výše uvedeným filmům. Zatímco těm tělesně postiženým se více méně daří pořád dobře, ALS je prostě nevyléčitelná. Silný film, který však už podruhé zcela jistě neuvidím a krásnou Emmy "Fionu" Rossum budu raději sledovat v šesté řadě "Shamelless", na kterou se už těším. (16.11.2015)

Mám tyto příběhy rád. Dvě naprosto odlišné lidské dušičky se střetnou, aby si vzájemně psychicky pomohli a zároveň si odpočinuli od okolního světa, ze kterého jsou už beztak hrozně unavené. A to, že je spojí nemoc jedné z nich, je bohužel smutné, ale na takovém příběhu je třeba hledat právě spíš to pozitivno, což film i dokázal. A k tomu jsem si přidal suprové herecké výkony a bylo o kvalitní filmový zážitek okamžitě zaděláno. (17.05.2016)

Ztvárnit člověka postiženého krutou nemocí nezvládne každá áčková hvězda, a tak se nedivím, že povolali Hilary. Ta to má navíc těžší o to, že má předepsáno vypadat stále vesele a líbivě. Divák je tedy ušetřeny (či ochuzený) všech hnusů, které péče o postiženého člověka provází. Taky bych chtěla umírat v čisťounkém luxusu. Dále má divák štěstí na to, že Kate je svatá osoba a všichni okolo ní mají sympatické povahy. Je pak jednoduché nenávidět každého, kdo Kate ublíží či nepochopí. Film tedy klouže opatrně na povrchu tématu nevyléčitelné nemoci, díky čemuž nezabředne do přílišného patosu. Zaměřuje se spíš na příběh Bec, čímž mi to připomíná Rain Mana. (04.05.2017)

Zdravý člověk si jen těžko představí, jak se žije někomu s nemocí jako je ASL. Dokud jsme totiž mladí a fit, tak nám naše tělo přijde fajn - v ničem nás totiž neomezuje, naopak pomáhá realizovat naše vize, vynáší nás na hory, umožňuje nám se dotýkat druhých lidí, ale především být soběstační. V momentě, kdy se ovšem s tou tělesnou schránkou něco stane, se pro nás stává spíš vězením, znemožňujícím naší duši naplňovat své představy a přání a dokonce někdy i formulovat své myšlenky jako v pozdějším stádiu ASL u Kate. Nejhorší nemoci jsou podle mě ty, kdy si je člověk plně uvědomuje, ale není schopen s tím něco dělat, tj. kdy je mentálně v pořádku, ale fyzicky není. To musí být strašné utrpení. Dny proležené v posteli, kdy víte, že jste svým nejbližším na obtíž, že kvůli vám nemůžou nebo ani nechtějí prožít plnohodnotný život, že se vzdávají spousty věcí, že se i na vás začínají dívat jinak - se soucitem, lítostí, smutkem, což vám ještě více ubližuje. Jak když ten obraz sebe sama, který jste měli vytvořený a jak se vnímáte vy sami, najednou nevidí nikdo jiný, protože je uvězněný v tom ošklivém nepohyblivém těle. Musí to být neskutečně frustrující a to nejen pro stranu pacienta, ale i jeho okolí, které zase nemůže dělat nic jiného, než buď odejít od milovaného člověka nebo zůstat a sledovat jeho postupný úpadek a mizení (alespoň projevů) té osoby, kterou znali a měli rádi s tím, že prakticky jen čekají, než zemře a nemohou s tím absolutně nic udělat. Naprostá bezmoc. Asi nemusím dodávat, proč mě takový film zasáhl, podobně jako dříve Still Alice či Theory of everything. Navíc kdo může říct, že zrovna nás něco takového nepotká? O důvod navíc, proč si naplno vážit každého dne, kdy jsme zdraví a nebrat to samozřejmě. (28.08.2015)