Kytarka

Kdybych na tomto webu mohla výjimečně udělit víc, než pět hvězd, tak to pro tento film udělám. Udělila bych jich deset. Dvacet... třicet... šedesát... Klasický příběh o setkání dvou žen z naprosto odlišného zázemí je zde obohacen ještě o jednu rovinu. Rovinu ztráty. Ať už je to ztráta poslušnosti tělesné schránky, kdy z tiku u klavíru dojde až k neschopnosti mluvit, nebo ztráty pocitu, že jste součástí kolektivu a že vás ještě někdo v tomhle stavu vůbec může ocenit. Neuvěřitelně silný příběh na svém konci vyvrcholil v naprostý nedostatek kapesníků v nejbližším okolí jednoho konkrétního diváka. Tleskám, s údivem smekám pomyslný klobouk a přeji si, aby takových filmů bylo co nejvíce.

Film o rakovině a umírání. Nic převratného a nového, že ano. Nicméně originální je způsob vyprávění, s lehkostí, humorem a srdečností. Při prvním sledování v kině jsem nevěděla, zda jsem víc naměkko z příběhu, či ze záběrů točených v Amsterdamu, městě, ke kterému mám osobní vztah. Hlavní hrdinka čte, sama se i vyjadřuje jako kniha a v podpůrné skupině si najde podobně smýšlející osobu, ke které, ač se tomu brání, zahoří nefalšovaným citem. Smutná story je zde vyprávěná opravdově, bez potřeby falšovat jakékoli lidské emoce. Fault In Our Stars je jednoduše filmem, který si můžu pouštět dokola a stejně mě neomrzí. Jasných pět hvězd.

Říká se, že mezi genialitou a šílenstvím je velmi tenká hranice. Nutno říct, že v uplynulých hodinách se stalo něco, díky čemuž musím dát těmto slovům za pravdu. Původně jsem nechtěla, ale množily se kolem mě oslavné recenze na tenhle film, a tak jsem taky vyrazila do kina. Sedla jsem si pěkně dozadu, nerušeně, zabořila se do sedačky v kinosálu a nechala se strhnout filmem, který mě donutil absolutně zapomenout na čas. Prvním takovým geniálním šílencem byl Freddie Mercury, excentrický pacholek, který si vždycky musel prosadit svou a jeho mírně pomatená kreativita ho vynesla až k hvězdnému nebi. Druhým takovým géniem je bezesporu Rami Malek, který se Freddieho mimiku, tělesné pohyby a vše to, co k němu patřilo, naučil tak dokonale, že nebýt těch malých fyzických rozdílů, v klidu uvěřím, že na mě ze stříbrného plátna kouká samotný frontman Queenů. Abych to uvedla na pravou míru, niikdy jsem nebyla jejich kdovíjakým fanouškem. Znám je, tak jako všichni, ale že bych zkoumala jejich životopisy a přemýšlela, proč který song vznikl, to ne. Nikdy jsem nebádala, proč We Will Rock You neobsahuje skoro žádné nástroje. Ale po dnešku tuším, že si tak týden nebudu pouštět nic jiného než Queeny a budu vzpomínat na životní zážitek, kdy se po skončení filmu i závěrečných titulků vracím z kina s totálně uřvanýma očima. Bylo mi jedno, kolik hlav se za mnou otáčí. Spíš jsem si říkala, že doufám, že jsem jim svým slzavým údolím dala parádní recenzi a pokud to ještě neviděli, tak ve zbylém čase na Bohemian Rhapsody vyrazí taky. Protože TOHLE!!!!! je prostě film desetiletí.