Lisbon Story
Lisbon Story- Viagem a Lisboa
Réžia:
Wim WendersScenár:
Wim WendersKamera:
Lisa RinzlerHrajú:
Rüdiger Vogler, Patrick Bauchau, Teresa Salgueiro, João Canijo, Manoel de Oliveira, Canto e CastroObsahy(1)
Režisér Friedrich Monroe má potíže s dokončením svého filmu o Lisabonu, proto si na pomoc zavolá svého přítele, zvukaře Phillipa. Ten však dorazí se zpožděním a zjistí, že Friedrich zatím někam zmizel a nechal po sobě jen nedokončený film. Phillip se rozhodne zůstat a pracovat dál na filmu. Je fascinován městem i portugalskou zpěvačkou Teresou. Friedrich se mezitím toulá Lisabonem a snaží se zachytit městskou atmosféru… Okouzlující a humorná roadmovie v režii Wima Wenderse! (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (49)
Nie náhodou sa vo filme spomenie Buster Keaton a Dziga Vertov. LP je čiastočne mestskou symfóniou, nakrútené časti s kamošom režisérom pripomínajú grotesky. Inak sa tu značne filmársky filozofuje, film v týchto pasážach poteší študentov filmovej vedy, ľudí z mäsa a kostí môže tento prístup definitívne z filmu vyhodiť. Film by som rozdelil na 3 časti: vtipnú road movie, pohľadnicu jedného mesta a filozofickú časť. ()
Volné pokračování Stavu věci nejen tématem filmové sebereflexe, ale třeba jen postavou jménem Friedrich Murnau - Munroe - Monroe nebo prostředím Lisabonu. Tentokrát neutíká producent, nýbrž samotný režisér, protože ho pronásleduje nutkavá myšlenka, že svět zachycený na filmovém plátně není skutečný, příliš podléhá penězům (show lies, sell love, jak je napsáno na zdi Monroeova archivu). Marně se snaží ignorovat milníky kinematografie a používat kameru jako oko - po vzoru Dzigy Vertova, kterého ve filmu nepřipomíná jen pouhá verbální zmínka jeho jména, ale přímé filmové citace (kdo viděl těsně sobě se vyhýbající tramvaje v Muži s kinoaparátem, ten ví). Hlavní vyprávěcí linie je ale poháněna postavou zvukaře Wintera, kterému se věnuje většina stopáže. To skrze něj je na diváka přenášena atmosféra přímořské země nebo okouzlení zpěvačkou Teresou. Jeho prostřednictvím se seznamujeme s již natočenými záběry režiséra a při putování poznáváme křivolaké uličky Lisabonu, s jejich lehce načrtlými příběhy. Díky němu si divák velmi silně - ne-li od úsvitu zvukového filmu nejsilněji - uvědomuje filmový zvuk a věnuje mu patřičnou pozornost. Přes všechny klady mi v Lisabonském příběhu chybí hlubší ponor do nitra postav, jako tomu bylo právě ve Stavu věcí. Pohlednicové záběry portugalské metropole, okořeněné o trochu metafyziky, jsou pro mě tentokrát málo. ()
Mnohovrstevný film, který řeší několik témat, navzájem však propojených a spolu souvisejících. Klidně se mohl jmenovat Stav věcí 2 nebo Všichni lidé bratry jsou. Protože třeba jedním z témat je, že věci prostupují člověka a člověk zase věci, nechává v nich svůj otisk (viz domy, které se kvůli dálnici mají zbourat). Objevují se tu s tím související křesťanské motivy - aby člověk nebyl nic, tedy aby byl něčím, nejlépe láskou, jinak není nic. S čímž souvisí naprosto skvělé povídání o Bohu a tvůrcích, kdy si tvůrci hrají na Boha a hledají tak Boha v jeho stvoření. Dále jsou zde myšlenky o pomíjivosti okamžiku („Nebo snad jde o důkaz existence okamžiku?“ řekne jedna z postav a komicky se vzdálí). Líbí se mi, jak film ukazuje propojenost obrazu a zvuku a naznačuje, že člověk nemůže být bez míst a věcí, jež ho tvoří a dotvářejí, stejně jako obraz bez zvuku. Už v roce 1993-4 se zde naznačuje možný zanikající svět ukázaný nejen na městě, ale i na filmu, kdy se do kin dostávají věci jen pro komerci a prodej, nikoliv z touhy filmaře po zachycení myšlenky - a toho okamžiku, o němž byla řeč výše. Dokonce tohle vše je nakonec personifikováno jako symbol v nepolapitelnosti osudové zpěvačky, která se však stále vrací, stejná, a přece jiná, o pár okamžiků jiná, podobně jako když přijedete po určité době do svého oblíbeného města, a ono je stejné, a přitom trochu jiné. Když jsem u toho, nechápu, proč české titulky na DVD nepřekládají všechny tři písně, když ten text je stejně důležitý jako ty básně o nicotě, v níž si autor uvědomí, že nemiluje? Ty písně jsou totiž o duši (kytary, písně a člověka), o přátelství a vzájemné pospolitosti nebo o čase a jeho plynutí (při srovnání s řekou, o níž se v předchozí scéně mluví). Ta určitá pospolitost je daná už v úvodu filmu, kdy se hlavní hrdina po průjezdu čtyřmi státy cítí panEvropanem (což tehdy znělo dobře, než přišlo to, jak vypadá EU dnes). Ostatně, úvodní záběry jen z auta, kdy se mění jazyky rozhlasové stanice (a podle nich i lze poznat náturu národa), a zobrazující města, bistra, bary a motely, kdy můžeme dokonce počítat dny a noci, kolik jich řidič ujel, považuji za hodně dobře vymyšlený. Velmi dobře a nenásilně je do filmu zakomponován i jemný humor (pneumatika, kličkování ulicemi v náklaďáku, poslední sklenička vína, čištění boty a sádry atd.) a drobné narážky na pozadí (nejenom na smrt Felliniho, ale také na 451 Fahrenheita či písničku Fool on the Hill - zde naprosto přesně zmíněnou). A jsou tu dořečeny i drobnosti, jako proč si pán tak dlouho nevybíral poštu (viz sádra na noze, že?). I dětští představitelé hrají moc dobře a mají zde svůj význam vzhledem k následné sbírce nikdy neviděných záběrů. Moc se mi líbily scény koncertu (tedy natáčení písní), dialog u mikrofonu, hudba celkově a posléze soustředění na ruchy a zvuky se zavřenýma očima. K tomu velmi dobrá kamera, která dokáže ty uličky podat, hra s detailem, barvami, náladou. Ostatně, dny, kdy hrdina tráví čas procházením po městě, aby točil všední ruchy, mi hodně připomněl Perný den a Ringův den volna. No a navíc jsem si z toho odnesl moc hezký novotvar „vidioti“, to sedí. :-) () (menej) (viac)
Horkou jehlou spíchnutý filmek téměř bez příběhu? Ano taky. Ale jak je Wenders mizerný vypravěč, tak je skvělý portrétista. Podařilo se mu na plátno přenést nejprve Berlín v slavném andělském Himmlu a tentokrát zas Lisabon - všímavě, s citem pro detail. Útržkovitý scénář tvoří vlastně jen kulisu městu a doplňuje je typicky portugalskými tématy čekání a vyhlížení nepřítomného. Lisabon leží na hranici mezi Evropou a nekonečnem, a jak sám režisér zmiňuje v zajímavém rozhovoru (i na českém DVD), pohledy, touhy a sny jeho obyvatel se po věky upínaly k moři, nikoliv do vnitrozemí. Portugalsko je v mnoha ohledech opakem naší malé České kotliny, ze všech stran sevřené, hranicemi poutané... Lisabonské ulice jsou strmé a je odtud vidět k vzdáleným obzorů; vyhlíží se z nich do neohraničena. Saudade, víc než touha, kterou lze číst v Pessoových verších a poslouchat v hlasu Teresy Salgueiro a jíž se lze jistě procházet v podloubích Alfamy a Mouraríe (nevím, Lisabon jsem nenavštívil; mám jej totiž raději na portugalský způsob - vzdálený, neznámý, jen tušený) pronikla i do Wendersova filmu. Osobám alespoň potenciálne lusofilním lze tento počin doporučit, i když neuspokojí. Působí totiž jako spěšná skica k většímu obrazu, který nám není dáno vidět. Třeba však i to bylo záměrem... (Ještě poznámka na okraj: pokud bych chtěl zachytit nezachytitelné - totiž jaké to je chodit o šesté ráno přes prázdný Karlův most, po Malé Straně a vzhůru Vlašskou ulicí, jaké to je milovat Prahu neturistickou, včetně oprýskaného Žižkova a sídlištní pouště Střížkova či Lhotky - asi bych úkol svěřil právě Wendersovi.) (Ještě poznámka po poznámce na okraj: Režisér se prý rád prochází velkými městy sám a bez mapy, dokud se neztratí a nemusí složitě hledat cestu zpět do známých končin. Sám jsem to chození takhle do ztracena zkusil s Berlínem a Římem a vřele doporučuji. Na zevrubný výčet výhod podobného putování zde není prostor. Takže zůstane jen u apelu: Zahoďte průvodce, ignorujte městskou hromadnou dopravu a choďte!). ()
Velká oddechovka ztrácí své kouzlo u poslední fáze, kdy ji nalezený Friedrich značně podusil svým pseudo-intelektuálním projevem o dokonalém zachycení filmového obrazu. Tahle snůška keců byla i na mne až příliš, a jednoznačně ubírá hodnocení výrazně směrem dolů. Do toho okamžiku jinak velice příjemný snímek. ()
Galéria (16)
Fotka © Les Films du Losange
Zaujímavosti (7)
- V době natáčení se právě otevřely hranice zemí Evropské unie, poprvé se dalo projet bez kontrol skoro celou západní Evropou. (Teodorik)
- Na začátku filmu vidíme ústřižek z novin, kde se píše, že zemřel Frederico Fellini. Film je z roku 1994, tedy jeden rok po režisérově smrti. (Teodorik)
- Sám režisér jel v autě, které vidíme na začátku, spolu s kameramanem a jeho asistentem. (Teodorik)
Reklama