Temný prípad - Série 3

Fenomenální první sérii Temného případu se stále nedaří alespoǹ vyrovnat a vypadá to, že už se to snad ani nepodaří. Třetí sérii hodnotím přesně někam mezi první dvě. Oproti druhé ubylo významných hereckých jmen, ale díky tomu i postav a děj tak není tolik rozkouskovaný a složitý. Třetí případ je jednoduchý jako facka. Ztratili se dvě děti a dva detektivové po nich pátrají v průběhu několika dekád. Právě hrátky s časem seriál příjemně osvěžují. Bohužel po čase dost nudí a s přispěním toho, že všechny epizody mají kolem hodiny, a s návdavkem toho, že tempo je více než pomalé, je jasné, že řetěz, který spadl někdy během třetí-čtvrté epizody, se jen tak nehodit nepodařilo. Finále je už pouze vykoupení z nudného balastu. Bohužel nedokáže zas tolik šokovat, takže nepřebije to,že se již několik dílů nemůžete dočkat konce. Herecké obsazení se smrsklo pouze na jednu známější tvář a pokud momentálně hodně využívaného Mahershalu Aliho moc nemusíte, tak se ani nedívejte. Z mé strany vyloženě zklamání. (06.05.2019)

Největšími klady celé série byly dvě hlavní postavy. Příběhem se bohužel ale autoři tak moc vrátili k původní první sérii, až to vyšetřování vlastně ani nebylo zajímavé, protože jsem očekával jaký bude konec. Pointa pak sice byla trochu jiná, ale to už moc na celém vyznění nezměnilo. Plusem i způsob vyprávění s flashbacky, ale jinak:Čekal jsem trochu víc. (02.03.2019)

Třetí série definitivě potvrzuje, že za podobu nepřekonatelné série první nemůže zdaleka samotný Pizzolatto, ale hlavně Cary Fukunaga, jež ji celou urežíroval. Scénář se tentokrát samosebou snaží brnkat na podobné struny - proměna policejní práce v průběhu doby, úpadek amerického venkova, zkorumpované rodinné klany v pozadí či neschopnost být zároveň plnohodnotným člověkem a plnohodnotným detektivem. Nicméně tentokrát to nevyšlo snad na všech úrovních a nejvíce je na vině mdlá, nudná režie, která valnou většinu záběrů točí v polocelcích, ve kterých se spolu většinou staticky baví dvě postavy, které nijak neinteragují s okolím. Téměř vše, co po nás seriál chce, abychom věděli, nám musí vyloženě říct, odmítá pracovat s obrazy. Co se týče samotného scénáře, jedná se o prvotřídní Pizzolattův trolling, kdy detektivní práci sleduje v třech obdobích, kdy v prvním se ústřední detektiv zamiluje do učitelky, ve druhé spolu řeší manželskou krizi a ve třetím, již bez ženy, trpí senilitou. Jestli si říkáte, zdali zrovna tohle nejsou od počátku detektivních příběhů ty nejhorší situace, které může divák, jež si pustil seriál o vyšetřování zločinů, zažít, tak bingo. Vztahové peripetie jsou ještě ošperkované naprostou neschopností postav spolu mluvit a dostávat alespoň trochu smysluplné odpovědi na své otázky. Poslední díl je pak skutečně vrcholem flustrace, kdy musíme sledovat, jak hrdinova manželka se pořád dokola na něco ptá a on jí na to ani jednou nedá žádnou smysluplnou responsi. Trvá to nekonečně dlouho a celou dobu sledujeme jenom jejich zaostřené tváře. A co se týče případu? Vlastně žádný ve výsledku není. Jak totiž říkám, ten scénář je prostě trolling. Dokážu si představit, že se schopnějším a jediným režisérem, by Pizzolattova vize mohla zasáhnou správná místa, ale takto, pokud ji nikdo nedokže představit v nějakém vizuálním kontextu, je to jen nabubřelá nuda k posrání. Spousta kritiků třetí sérii chválí, že oproti rozdivočelé a nihilistické sérii první konečně True Detective dospěl. Je to pravda, dospěl. A jako všechno, co je označováno většinou za dospělé, je to zaprdlé, nudné a neinspirativní. (08.04.2019)

Snaha o co nejširší záběr se trochu míjí účinkem. Zprvu vítané osvěžení v podobě vietnamských dozvuků vyvane ve chvíli, kdy se Wayne o válce baví snad s každou mužskou postavou, stejně tak linka zkoušeného manželství nikdy nedosáhne uspokojivé katarze a většinu konfliktů jen nesměle přetřese. Případ z West Finger bych tak rozhodně zařadil za dva jeho předchůdce, byť ne dramaticky. Ali a Dorff totiž se sveřepým výrazem s přehledem utáhnou celé vyšetřování (jakkoli je Pizzolatto i tentokrát vysazený na odhalování point z nefér dějových směrů) a i potřetí, byť už chvílemi za hranou únosné formy, nechává zahrát koncept detektiva, který desítky a desítky minut bloudí, hledá, nahlíží a pak teprve možná něco nachází, nedej bože odhaluje. Trpělivost mi neodešla s formátem, jen s investovaným časem osmi hodin do jednoho toulání. Dál bych už v této podobě štěstí určitě nepokoušel. (20.11.2019)