Temný prípad - Série 3

"True Alzheimer aneb detektivové, u nichž byste nikdy nechtěli, aby vyšetřovali zmizení členů vaší rodiny". Tak se správně měla jmenovat třetí série seriálu True Detective. OBSAHUJE SPOILERY! Wayne Hays má problém - byl ve válce, je černoch v USA, nemá charisma, má jeden jediný výraz obličeje, na stáří dostane Alzheimera a k tomu má na krku nepříjemnou manželku, která ho každodenně otravuje hovadinama. Roland West má asi taky problém, jenomže se nikdy pořádně nedozvíme jaký, protože je mu věnováno minimum prostoru a je tam jenom proto, aby měl Wayne Hays bílýho parťáka. Amelia Reardonová má rovněž problém - je tak trochu šílená. Místo rodiny a dětí neustále řeší manželovo vyšetřování, plete se do něj, píše o něm knihu a uměle vyvolává hádky. No, nemilujte ty hlavní postavy! :O Pak je tu jeden případ zmizelých dětí, který zabírá maximálně 10% série, a to jen jako výplň přeskakování mezi třemi časovými liniemi, jejichž převážná část se zaměřuje na hádky manželů Haysových, interview o nevyřešeném případu "po letech", neustálé zapomínání starého Wayna Hayse a jeho halucinace. Nakonec díky "příkladné" detektivní práci (opomíjení detailů, ledabylé zpovídání svědků, stupidní eskapáda s bývalým policistou) "věhlasní" detektivové Wayne Hays a Roland West za celých !25 let! vlastně do případu nijak nezasáhnou, nikomu z obětí nepomůžou a vše podstatné se odehraje bez nich. A to už ani nemluvím o stupidním závěrečném rozuzlení... Vraťte zpátky Rusta Cohlea a Martyho Harta coby hlavní postavy. Vraťte seriálu bývalou temnotu a syrovost skvělé první série. Vraťte na post režiséra Caryho Jojiho Fukunagu, nebo v tom už nepokračujte. Díky, Eleanor05. (04.03.2019)

Třetí Temný případ nabízí velice zajímavý tým detektivů odehraný špičkovými Mahershalou Alim a Stephenem Dorffem, opírá se o prvotřídní produkční hodnoty a musím vypíchnout i to, jak vynikající práci odvedli maskéři na „starém“ Alim, nebo zmínit neokázalé kamerové a střihové finesy při přechodech mezi časovými rovinami. Kriminální zápletka se v prvních epizodách rozjíždí velmi slibně a s ní i pochmurná atmosféra zahalující celý případ. ALE… Ale nevydrží to. Od vynikajícího prvního dílu tempo v třetí řadě čím dál tím víc zpomaluje a tento trend se bohužel drží až do konce, místo aby to v závěrečných epizodách začalo zase gradovat. Vyprávění pak už není ani tak pomalé, jako spíš přímo rozvleklé a divák začne chtě nechtě přemýšlet, jestli se to nedalo stihnout během asi tak poloviční stopáže. V kontextu čehož začne být trochu na obtíž i předtím tak pěkně fungující střídání časových rovin. A i přes jednu moc pěknou katartickou scénu v závěru se Nicovi Pizzolattovi povedlo svůj třetí temný případ mnohem lépe předestřít než jej potom rozplést. (01.03.2019)

Temný případ vraždy malého kluka a únosu jeho sestry vyšetřuje dvojice detektivů, která (na přeskáčku) odhaluje stopy ve třech časových rovinách, dekády od sebe - přesto zůstává pro diváka přehledný. Superlativy si tedy kromě propracovaného scénáře zaslouží jak atmosférická režie, tak především dokonalými maskami podepřené herecké výkony. Pomalejší průběh trochu drhne (nejvíc v posledním díle) snad jen v rozebírání nelehkého vztahu / manželství toho hlavnějšího z nich, psychicky lehce nevyrovnaného, černošského (ano, řeší se to), s Alzheimerem zápolícího. (18.03.2019)

Třetí série definitivě potvrzuje, že za podobu nepřekonatelné série první nemůže zdaleka samotný Pizzolatto, ale hlavně Cary Fukunaga, jež ji celou urežíroval. Scénář se tentokrát samosebou snaží brnkat na podobné struny - proměna policejní práce v průběhu doby, úpadek amerického venkova, zkorumpované rodinné klany v pozadí či neschopnost být zároveň plnohodnotným člověkem a plnohodnotným detektivem. Nicméně tentokrát to nevyšlo snad na všech úrovních a nejvíce je na vině mdlá, nudná režie, která valnou většinu záběrů točí v polocelcích, ve kterých se spolu většinou staticky baví dvě postavy, které nijak neinteragují s okolím. Téměř vše, co po nás seriál chce, abychom věděli, nám musí vyloženě říct, odmítá pracovat s obrazy. Co se týče samotného scénáře, jedná se o prvotřídní Pizzolattův trolling, kdy detektivní práci sleduje v třech obdobích, kdy v prvním se ústřední detektiv zamiluje do učitelky, ve druhé spolu řeší manželskou krizi a ve třetím, již bez ženy, trpí senilitou. Jestli si říkáte, zdali zrovna tohle nejsou od počátku detektivních příběhů ty nejhorší situace, které může divák, jež si pustil seriál o vyšetřování zločinů, zažít, tak bingo. Vztahové peripetie jsou ještě ošperkované naprostou neschopností postav spolu mluvit a dostávat alespoň trochu smysluplné odpovědi na své otázky. Poslední díl je pak skutečně vrcholem flustrace, kdy musíme sledovat, jak hrdinova manželka se pořád dokola na něco ptá a on jí na to ani jednou nedá žádnou smysluplnou responsi. Trvá to nekonečně dlouho a celou dobu sledujeme jenom jejich zaostřené tváře. A co se týče případu? Vlastně žádný ve výsledku není. Jak totiž říkám, ten scénář je prostě trolling. Dokážu si představit, že se schopnějším a jediným režisérem, by Pizzolattova vize mohla zasáhnou správná místa, ale takto, pokud ji nikdo nedokže představit v nějakém vizuálním kontextu, je to jen nabubřelá nuda k posrání. Spousta kritiků třetí sérii chválí, že oproti rozdivočelé a nihilistické sérii první konečně True Detective dospěl. Je to pravda, dospěl. A jako všechno, co je označováno většinou za dospělé, je to zaprdlé, nudné a neinspirativní. (08.04.2019)