L'Humanité

Dneska jsem byl pěšky v sousední vesnici (ca. 6 km) pro menáž, mlíko, vejce pod. Poletoval sníh, bágl byl těžný, a tak jsem se těšil, až dojdu, udelám si kafe a sednu k televizi. To už jsem věděl, co si pustím. Předpokládal jsem, že bude dobrý na klimbání. Provedl jsem to tak, jen na klimbání nedošlo. Už jenom se seznámit s prostředím a netradičními metodami vyšetřovatele Pharaona de Wintera (zřejmě se neprosadí jako Colombo nebo inspektor Leclerc - toho jsem už dlouho neviděl) dalo fušku a vyžadovalo určitou bystrosti. Stručná charakteristika Pharaona de Wintera: krásné jiřiny na nevábné ploché zahradě; ztotožnění se s půdou, ale i rostlinami a živočichy, odevzdaná melancholie po blíže neurčené rodinné tragédii, vyšetřovací metoda (nepříliš úspěšná) založená na čichu, dotyku, pachu potu a chutě slin). Pozn. 1: Je dobré je název filmu "L'humanité" zůstal bez překladu. Je to parole, s kterou si dobře poradíme. A stačí ji sledovat jen od Velké francouzské revoluce. Pokud bychom použili nějaké české slovo, třeba "lidská přirozenost", dostali bychom se asi jen na scestí; co zde bylo lidského a co přirozeného? Všechno a nic, jako vždyc-ky. Pozn. 2: Využití neherců je to jediné, co by mohlo Dumonta spojovat s Bresonem, jinak všechny předpoklady, metoda, zpracování, i film jako takový, jsou vzájemně nekompatibilní.Pozn.: "Rozcapený bobr." Dumont použil tento silný symbol jako "Talking head". Proč a v jakém významu je zhola nejasné. (Mně napadá jen, že proto, aby urazil estetiku pornografů). (12.11.2017)

Bruno Dumont potřetí a stále se svým nezaměnitelným, řežijním stylem. Naprostá absence nějakých hereckých výkonů, dlouhé pasáže, kde se vůbec nemluví a navenek šokující příběh, o který tady zase až tak nejde. Pro někoho nic neříkající, nudné, či zdlouhavé, pro mě opět po čase velmi vítaná, filmová změna v tom nejsyrovějším pojetí. (22.01.2015)

Vyšetrovanie násilnej smrti aké tu ešte nebolo. Ilustruje ho scéna z výletu ústrednej trojice na pláž. Trio sa skladá z robotníčky vo fabrike, šoféra školského autobusu (tí tvoria milenecký pár) a ich kamoša vyšetrovateľa, ktorý sa vyrovnáva so stratou partnerky a dieťaťa. Policajt na veternej pláži do dlhom tichu a hľadení za obzor povie: "Je vidieť Anglicko.". Trojica prechádza plážou, navštívi miestnu pevnosť. O cca 15 minút policajt povie po ďalšom pozeraní do diaľav: "Už nie je vidieť Anglicko." Rozpor medzi očakávaným vyšetrovaním a dlhými scénami pozerania, kráčania, mlčania vytvára Dumont tragikomickú zmes. Tá stojí v príkrej opozícii s klasickým posúvajúcim sa vyšetrovaním, zachytávaním stôp, zužovaním okruhu podozrivých a záverečným prekvapivým odhalením. Tu sú dôležitejšie kvapky potu na krku obézneho vyšetrovateľa. Napriek tomu sa nuda nedostavuje, naopak spracovanie je zaujímavé. Nedopovedané fakty a ich súvislosti, zameranie sa na zdanlivo nepodstatné drobné detaily, pohľady od chrbta odkryjú divákovi o postavách a ich charaktere oveľa viac. Do toho pár otvorených sexuálnych scén, neúspešný štrajk vo fabrike, objímanie sa policajta s vypočúvanými, zábery okolia vidieckeho mestečka. Vrah je napokon odhalený, ako inak. Mimo zavedený štýl, no napriek tomu veľmi pútavé. (17.07.2020)

Priemer. Je mi jasné, o čo sa režisér snažil, ale mňa tento štýl neberie. Dej otrasne natiahnutý, kriminálka skoro žiadna, doteraz vlastne neviem, ako na vraha prišli a hlavne bol medzi mojimi podozrivými. Vyšetrovateľ, čo mi pripadá, že má skôr bližšie k Otíkovi z Vesničko má středisková, než k nejakému dopravákovi a už vôbec nie k nejakému vyšetrovateľovi. Na jednej strane zaujímavo rozohraná zápletka, zaujímavá atmosféra, ale dialógy, ktoré herci aj neherci zo seba súkajú hrozne pomaly a ktoré nikam nevedú. Veta, minúta ticha, veta, dve minúty ticha, tri vety, minúta ticha. Sorry, na mňa príliš pomalé a uťahané. Zasa ďalší umelecký film. (18.11.2019)

Rané filmy Bruno Dumonta jsou pro mě zatím pozitivním překvapením. Dumontovo zpracování krimi námětu v Lidskosti se vymyká běžnému žánrovému pojetí... stane se brutální vražda, která zasáhne policii, přesto i běžný život pokračuje dál a mezi scénami z vyšetřování sledujeme pověřeného inspektora také v docela obyčejných situacích, jak si jde po ránu zasportovat na kole, mimo pracovní dobu se dívá na fotbal v televizi, okopává zem na zahradě, večer tráví čas ve společnosti dvou blízkých lidí (byť od počátku znepkojivě zvláštních) nebo řeší památný obraz ze zdi, propůjčený na muzejní výstavu. Oslovila mě ta nezvyklá civilnost, stejně jako atmosféra budovaná pomocí aktuálních psychických stavů, zobrazených někdy až v nepříjemně naturalistických detailech, často v souladu nebo i kontrastu s poetickými scenériemi severofrancouzského městečka. Už od prvních záběrů s působivě gradující hudební skladbou a minimalisticky uzemňujícím (ne)herectvím Emmanuela Schottého jsem tušil zážitek. Ten se zádumčivě pomalým tempem, místy až na hraně hypnotického prožitku, pokračoval až do poslední scény a vadilo mi snad jen Dumontovo vyžívání se v dlouhých sexuálních scénách oné dvojice odvedle. Ačkoliv SPOILER! já tušil, že se tam může ukrývat i hlubší indice k jisté souvislosti... **** Pozoruhodně netuctový a s přihlédnutím k názvu nejen silný s projevením lidskosti v nejtíživějším okamžiku, ale také znepokojivě ukazující lidskost z obrácené stránky v nahotě povědomí a vnitřních pudů. Takový jsem vnímal druhý film Bruno Dumonta, na kterém mě stejně jako v Životu Ježíše fascinovala mj. režisérova práce s nehercemi. [85%] (22.08.2023)