Zimní spáči

Zimní spáče jsem viděla po Lole, Princezně a bojovníkovi a Nebi jako čtvrtý film Toma Tykwera a považuji ho bezkonkurenčně za nejlepší film tohoto režiséra. Atmosférou mi silně připomíná Návrat idiota, jelikož se odehrává ve stejném bezčasí mezi vánoci a Novým rokem, příběh je rozehrán mezi dvěma dvojicemi (dívky spolu také bydlí) a pátou postavou je trochu podivínský promítač René. Naprosto mě fascinovalo barevné pojetí postav a vůbec celá výtvarná stránka filmu, završená závěrečným letem Marca. A nesmím zapomenout na to, že se tam ještě mimo jiné řeší otázka viny a trestu - pro mě to tedy Tykwer vyřešil k mojí naprosté spokojenosti. Děkuji tímto uživateli lupuscanis, který mi tento film doporučil. Máš to u mě, vlku. (03.04.2010)

Mám pocit, že filmy Toma Tykwera (nádherné jméno, kdo by se tak nechtěl jmenovat, vždyť to už je půlka úspěchu) jsou arbitrární. Tím vím přesně, co chci říct, ale nevím jestli se mi to podaří. Ve slovníku cizích slov jsou uvedena synonyma: libovolný, nahodilý, konvenční; v lingvistice (viz Ferdinand de Saussure: Kurs obecné lingvistiky) jde o nahodilost dvou prvků. Např. ve filmu nadměrně citovaná otázka "Woran denkst du - Na co myslíš" nemá v podstatě nic společného se skutečným procesem myšlení. A rovněž tak i další pojmy a jejich reprezentace se navzájem třou proti srsti a jsou spojeny vycpávkami, které nepředstavují kvalitní čalounický materiál. Domnívám se (na rozdíl od mého oblíbeného Flakotasa *****) tedy, že vidět filmy Toma Tykwera je stejně tak dobré, jako je nevidět. Nic moc vám nedají a nic moc neseberou. Navíc si myslím, že jsou slepou uličkou evropského filmu. Možný vývoj se dnes nabízí asi jen v Maďarsku, na Balkáně, a snad i v Pobaltských zemích (Skandinávii z toho vynechávám, ta byla osobitá vždycky). (20.01.2018)

Horské městečko a v něm propletenec osudů několika lidí. Každý ctí svoji barvu (praštilo mě to tedy až při bruslení, ale potom už jsem nemohla oči odtrhnout). Zdravotní sestra Laura v zelené v práci i v civilu, její kamarádka Rebecca vždy červená. Instruktor lyžování Marco v modré, který svůj vztah k „červené“ střídá se „žlutou“. Podivná autonehoda od které netečně odchází muž v černé .... muž s poruchou krátkodobé paměti, který jediný zapomíná dodržovat svoji barvu. Každý se snaží najít tu svoji cestu v komplikovaných vztazích plných nedorozumění, žárlivosti, ale i smrti a trestu. Poznámka na závěr, pokud máte předsudky vůči německým filmům Tykwer by to mohl změnit. (24.07.2006)

To je asi poprvé, co mi Tykwer nějak zvlášť zrovna nesedl. Úvod je rozhodně zajímavý, ale následné podivné chování některých postav mi zkrátka kazilo celkový dojem. Ctění jednotlivých barev je super - jako pěst na oko - mozek to ví, ale uvědomuje si to jen někde vzadu a divák neví, co to vlastně je. :) Přesto mě to celé nějak obešlo.. (03.06.2013)

Myslím si, že je to prostě fáze mnoha mladých filmařů. Myslím ta potřeba ztvárnit příběh o několika postavách, které svede dohromady neuvěřitelná shoda náhod, aby tím předvedli naši neschopnost ovládnout nevyzpytatelný osud a ironicky přijali svoji pozici v neuchopitelném plánu všehomíra. Nebo tak něco, prostě tohle téma nemám rád. Winterschläfer jej alespoň obohacuje o motiv přenesené viny, což je docela zajímavá teorie, nicméně alibistická až běda. Není divu, že se k ní film musí prokousávat skrze debilní postavu Marca, která jakoby vypadla z nějakého osmdesátkového slasheru, kde by hrála roli středoškolského fotbalisty. Kamera ovšem opět skvostná. (25.10.2020)