Divergencia

všechna zdejší srovnání s Twilight a s Hunger Games jsou samozřejmě namístě a ilustrují velmi zřetelný trend v současné kinematografii. já bych ale ještě rád doplnil drobné srovnání s Hostitelem, jedním z nejhorších áčkových sci-fi loňského roku. stejně jako Divergence a Hunger games se jedná o svérázné postapo, v němž ovšem ani tolik nesejde na nějaké válce několika buněk lidských přeživších proti invazi mimozemských agresorů "kradoucích" lidská těla, což také krásně navazuje na trend trvale přítomný v americké větvi science-fiction už od padesátých let, jako jde především o to, jestli "hrdinka konečně políbí jeho nebo raději toho druhého". mezi celkovou situací partyzánské války a teen (nebo snad dokonce tween) romantickou rovinou filmu žádné napětí vlastně není. on totiž osud invaze svým způsobem opravdu záleží na tom, koho hrdinka filmu právě líbá, jakkoliv šílená ta myšlenka je. /// nenechte se splést, ten v uvozovkách "ženský" vklad v příbězích Stmívání, Hladových her, Hostitele či Divergence mi není nijak protivný. ba naopak, vítám ho. proč, o tom bych spekuloval nerad. snad proto, že sám mám své sentimentální sklony, nebo proto, že mi to v rámci fantastických žánrů připadá jako stále ještě nevyčpělý závan čehosi svěžího a nového. a snad i proto, že rád čtu slash. podstatné je, jak se to implementuje. odstrašující případ skýtá právě příliš okatý patos Hostitele, zatímco u Hunger games si téměř nikdo z diváků nestěžuje či snad nevšímá, že prioritní jsou komplikované romantické vztahy hrdinky před její úlohou spasitelky v dystopické budoucnosti. u Hladových her je zkrátka snazší akceptovat romantiku i fantastiku v jednom balíčku bez ohledu na to, které ingredienci dáváte osobně přednost, zatímco Hostitel sotva koho přesvědčí. Divergence zůstala kdesi na pomezí těch dvou extrémů. považuji jí za výrazně nepřesvědčivou, jelikož 1.) není konceptuálně dotažená a řemeslně zdatná, což souvisí i s druhým důvodem: 2.) s tematickou povrchností. nelze se divit tomu, že fiktivní budoucnost tak, jak si Divergence vykresluje, nemá žádné realistické opodstatnění, protože důvod pro její konkrétní podobu nemá s realismem co dělat. je jím apel na divačky, že jsou výjimečné ve srovnání se svými stádovitými vrstevníky, že jsou schopnější, než by samy byly s to věřit, a že mají plnou kontrolu nad svým osudem, jakkoliv to paradoxně nemůže platit o všech, pokud vůbec o některé z oslovených divaček. /// opět se nenechte mýlit. problém, který s filmem mám, není ani tak ideologický. ať si ty bludy o vlastní jedinečnosti šíří kdo chce a ať jim kdo chce věří. problém je, že tak, jak jsou podané ve filmu, vyznívají nejenže pokrytecky, ale přímo odporně povrchně a do značné míry je ta ideologická masáž diváckého sebevědomí až příliš citelná, tudíž až příliš násilná. s ohledem na to nevidím důvod odpouštět ani poněkud laciné řemeslné provedení, při kterém ta nevěrohodně vykreslená podoba budoucnosti vlastně vypadá i od oka zcela neskutečně (suspension of disbelief se prostě nekoná). a i relativně zajímavé jednotlivosti, jako například schopnost konfrontovat nejhorší děsy člověka pomocí řízené halucinace, nejsou než zmařeným potenciálem, který stejně jako všechno ostatní nebyl dotažen do konce. a tak ironicky to jediné, co dovedu ocenit, je ten všemi ostatními nenáviděný sentiment - ten jediný poctivě vybudovaný, věrohodný a elegantně dotažený element zamilovanosti hlavní hrdinky a Čtyřky. ale i když to ocenit dovedu, samo o sobě je to málo. až příliš málo. (25.09.2014) (menej) (viac)