Český žurnál

Nechápu jak někteří lidé mohou být až tak bezpáteřní a zaměření pouze na finanční zisk. Bulváru se snažím obloukem vyhýbat, nepodporovat ho. Možná trochu chápu touhu diváků takový obsah sledovat, ale rozhodně mi nejde do hlavy, jak někdo může tohle vše produkovat na základě přání a poptávky diváků a tím ještě zvýšit dosah této negativní energie, kterou by se daly články tohoto typu popsat. Sám Novotný pak v dokumentu upřímně říká, že je mu jedno, co dělá, hlavně že ho dobře platí. Navíc se rozhodně nehodlá vzdát moci, kterou mu bulvár nabízí - ještě jednou: nechápu kam až za hranu jisté "celebrity" dokáží jít a co je za to schopen Novotný požadovat. Trochu děsivá, ale reálná sonda do tohoto typu žurnalistiky, dá-li se bulvár takto honostně vůbec nazývat. (04.02.2017)

Dokument přinutí k zamyšlení, že média opravdu mají velkou moc. Na druhou stranu vše je o lidech, v každé skupině jsou slušní lidé i lidé nepřizpůsobiví. Problémem však zůstává velmi rozdílná kultura, kdy i "rozumnější část" má své ideály o živobytí svých dětí někde jinde, než má většina demokratické společnosti. (02.04.2017)

Můj názor je takový, že výuka o zbraních tímto stylem pro tak malé děti není vhodná. Když porovnám situaci v některých zahraničních státech, kde je povoleno téměř komukoli nosit zbraň a současný stav v ČR, jsem za naše zákony ráda. Kdo má nekalé úmysly, cestu si vždy najde, tak proč to těmto lidem usnadňovat? Kolik případů se stalo, že špatně zajištěná zbraň v kabelce způsobila neštěstí apod. To, co sami nechceme, aby se dělo (válka, střelba na veřejnosti) bychom neměli nepřímo podporovat podobnými akcemi. To že by každý člověk zbraním rozuměl a třeba měl i jednu doma, totiž nečiní větší společenskou bezpečnost, ale možná spíše pravý opak. (05.02.2017)

Opět peníze převládají nad morálním svědomím. Je mi celkem smutno, když přímo ošetřovatelky řeknou, že do ústavu přijaly 7 dětí, zatímco 10 přechodných pěstounek na miminka čeká. Rozumné argumenty přehlíží a opírají se o zpátečnické názory, že dítěti je přece lépe v ústavu, kde se o ně spolu s pěti dalšími dětmi stará profesionální sestra. Hlavně aby stát třeba neušetřil nebo nedej bože zrušil ústavy a využil budovy třeba na moc pěkné školky či školy. Myslím, že lidé s těmito názory by mi byli schopní i vsugerovat, že nejsem dobrý člověk, protože mě nevychovávály profesionální zdravotnice, které mají opravdický papír, ale jen obyčejní rodiče, kteří se mnou cítíli a starali se o mě s láskou. Doufám, či spíše věřím, že boj za práva dětí bude už brzy konečně pozitivně nakloněn k dítěti a ne k lidem, kteří si hlídají svá křesla. (05.02.2017)

Zajímavý dokument. Překvapilo mě, jak striktní nepsaná společenská pravidla v Norsku panují (když oslava, tak se musí pozvat celá třída, kde je dítě, nesmí být žádný alkohol, absolutní zákaz fyzických trestů, chování k dítěti by mělo být až přehnaně zdvořilé a milé, Barnevernet je stigma, kdo je hlasitě proti němu může přijít i o práci, nejbohatším ač neřestným lidem se děti neodebírají...). Skoro to na mě působí tak, že Norové mají svou představu o dokonalosti, kterou všichni mlčky respektují, jelikož tak byli sami vychováváni. To jestli je ale daná představa opravdu "správná" raději nikdo neřeší, neodváží se. Ovšem vlivem mixu kultur a jejich zvyků přibývají střety názorů na výchovu, které Norsko nerespektuje, stát je víc než rodina. Na jednu stranu se mi líbil postoj člověka, který se vrátil kvůli založení rodině do Čech, právě z důvodu, že se mu nelíbily místní zákony a společenský pohled na vychovávání dětí → nesouhlasím s něčím, co ostatním v dané zemi vyhovuje → přestěhuji se, ale na druhou stranu když už se něco takového stane i nicnečekajícím rodilým Norům, nezbývá nic než doufat v zázrak. Systém je tak fatalisticky přísný, že možností obrany je málo. A tady přichází otázka, jestli je takový systém v pořádku. Je to lehce podobné jako problém, zdali např. spolupracovat s Čínou a podporovat tak jejich socialistický režim plný bezpráví - Má svět Norsku nechat svobodu v odebírání dětí? (26.12.2017)

Také se ztotožňuji s komentáři níže. Důležité téma, ale zpracování nic moc. Nijak extra nezaujme nebo neupoutá. (26.12.2017)

U tohoto dokumentu si člověk uvědomí, že většina lidí v naší zemi je opravdu velmi konzervativních a politicky pasivních. Vidím to i kolem sebe, stejné výmluvy. Chápu, že je jednodušší prostě nechat tyhle věci plynout, ale je to přiliš alibistický přístup. Na druhou stranu se dokumentarista také kloní k lehce vyhraněnějšímu názoru. Přála bych si, aby každý měl možnost a podporu zkusit něco bláznivého, aby si pak uvědomil, že možné je všechno, stačí jen věřit. Živoření není řešení. Všechno lze, když se chce, když se věří, jenže v to se lidé bojí uvěřit. Škoda. (30.12.2017)

Podmínky drsné, stejně jako uvědomnění, že lidé se bojí vzepřít a některým to vše dokonce přijde v pořádku. Trochu mě překvapila sama Saša, která svým životním stylem i trochu do tamější společnosti zapadá (cigarety, depresivní výraz). Každopádně když člověk vidí úroveň např. zpracování masa... začínám vážně uvažovat o jeho omezení, stejně jako dalších průmyslových umělotin. (30.12.2017)

Asi nejzajímavější věcí na dokumentu je fakt, že ze 3 bratrů má opravdu každý jeden zcela odlišný světonázor a přístup k životu: Hayato - nejstarší, křesťan, slušný občan, táta od rodiny, Tomio - prostřední, podnikatel a politický populista, extremista, Osamu - nejmladší, menšinový, otevřený k dialogu a aktivně se zapojující do dění v komunitách. (18.05.2022)