Mlčenlivý

Tady celkem není o čem, prostě stará poctivá francouzská špionážní krimi s Lino Venturou a přímočarým scénářem, u kterého jsem si v polovině filmu nějak neuměla představit, že by dokázal ve stejném tempu udržet mou pozornost další hodinu, ale jemu se to povedlo a ještě jsem byla napnutá jak trenky. Filmová výzva 2016 (05.07.2016)

Tento snímek se může směle pyšnit dvěma obrovskými přednostmi, tou první je Lino Ventura, naložil si mlčenlivého vědce na bedra a odtáhl celý film v podstatě sám. Druhou je houstnoucí atmosféra a stupňované napětí, nevěřila bych, že se u toho budu kroutit jak užovka a cítit mráz v zádech (sledovat aktivity tajných služeb mi stále nedělá dobře). Takže ano, strhující boj o přežití jednoho osamělého, který uvízl v síti špionáže znepřátelených stran, mě dostal. Plus hudební podmaz vynikající. P.S. A drobné výtky si nechám od cesty.. (22.10.2019)

Nějak nevěřím, že KGB v 70. letech měla v západní Evropě tolik agentů, aby z toho jeden francouzský neuměl vyváznout. Ale budiž, i když přistoupím na tuto hru, pořád mi to přijde emocionálně chladné (i když se tvůrci snažili trochu zatlačit na city s bývalou manželkou, ale také to plave po povrchu). Hodně je zde vidět pokus vzít si něco z Hitchcocka (včetně závěrečné scény s koncertem), ale jeho nevinně obžalovaní muži prchají, aby našli skutečnou pravdu. Zde je nám jasné, že to může skončit jen dvěma způsoby. Ventura to odehrál, jak nejlépe mohl, lokace jsou skvělé - v podstatě jde o takový malý cestopis po Londýně, o Paříži a po pařížském venkově včetně hor. Ale přece jen ty skoro dvě hodiny se poněkud vlečou. (17.07.2017)

Až vlastně po závěrečném vyznění mi došlo, o co tam celou dobu vlastně šlo. V čem spočívala ta paranoia a atmostféra kterou zde všichni vyzdvihují. Nesvědčí to tedy zrovna nic pozitivního o mém vnímaní filmů, ale tak když si to dáte dohromady, je to síla. Na tom filmu je totiž nejzajímavější, že všichni agenti a nepřátelé jsou skryti naprosto nenápadně a nezůstanou vůbec prozrazeni. To znamená, obdivuhodnou promyšlenost příběhu. No a hlavně (a to na mě vždycky funguje) vynikajcí hru s divákem. Filmy, ve kterých se nakonec stává myší především divák, zblajznu i s navijákem vždycky. Tady k tomu taky musím přičíst to co předvádí můj oblíbenec Lino Ventura. Film se mu velmi líbil a na natáčení byl spokojený. Odrazilo se to i snad i do toho jak svou roli prožil. V Mlčenlivém nehraje, on svou rolí žije. Každé jeho gesto, pohyb, scéna je tak věrohodné. Kvůli věcím, co jsem v tomto komentáři napsal dokážu odpustit i některé naivní blbosti jak z crazy komedie (výměna aut) a dát poctivé 4. (02.12.2017)

Nebudete vědět, kdy, nebudete vědět, kde… Vžít se do kůže hlavní postavy je asi stejně příjemné jako ustlat si v jámě pod rozhoupaným kyvadlem. Ještě před polovinou filmu jsem měla takovou paranoiu, že mít doma zaparkovaného psychiatra, už bych byla v čele pořadníku na polstrovanou cimru – nebo rovnou na odstřel. Lino Ventura může mít půlhodinu bez jediné repliky, protože mu stačí jediný drobný pohyb, aby divákovi přeběhl mráz po zádech, anebo se sevřelo srdce. Člověk s citlivou duší vědce, zahnaný osudem do pasti a pozice tvrdého chlapa, který ve faktu, že jeho dny jsou sečteny, nevidí důvod ke kapitulaci. „S kulkou v hlavě není člověk svobodný.“ (03.02.2013)