Klauni

Viktor Taus ako reziser natocil zatial len hodne dementne Snezenky a machri po 25 letech, no a po X rokoch Snezenky ... aj tento film. A je to taky nudny zvachanec, ze az. Logika kriva, zasadenie do normalizacie je dobre, ale nic sa tam dohromady nedeje a film nema tempo. Dalsia nudna sucharina, nic viac : 20 % (13.10.2015)

Na Klauny jsem se těšil od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, že vznikají, a jsem tedy moc rád, že mě nezklamali ani v jednom ohledu. Příběh je krásná kombinace tragiky a komiky, herci hrají jako diví (namaskovaný a jedovatý Jiří Lábus, perfektní nepřehrávající Oldřich Kaiser, obě francouzské herečky - především Kati Outinen - i jejich kolega Didier Flamand). Celé je to nejen na poměry tuzemského filmu za pomoci dlouhých záběrů a všemožných úhlů kamery velice nadprůměrně natočeno a díky Ostrouchovovi také ohudebněno, na scénáři je poznat velká a těžká životní zkušenost Borise Hybnera... Klauni jsou doslova jako život, řekl bych. Chvíli dojímají, chvíli baví, chvíli zase zvolní a nutí k zamyšlení. Zkrátka krásně posmutnělý a vyvážený snímek, který dovede i zahřát. A že trvá dvě hodiny, tomu se mi nechce věřit. (22.11.2013)

Už dlouho jsem žádnému českému bijáku nepřál tak strašně moc úspěch. Je to totiž film takřka na světové úrovni. Až na jednu "drobnost." Téměř vůbec mě nechytl příběh či postavy, absolutně mě nezajímalo, kam se to posune a co se stane. Je to až s podivem, ale je to tak. Tři věci musím vypíchnou zvlášť. Nejlepší scénu (česání holé hlavy), nejhorší casting (Evě Jeníčkové prostě matku od dvou dětí nelze uvěřit, i díky hereckým schopnostem a věta "Nedělej blbiny a pojď už šukat" charakter i nějakou podzápletku fakt neudělá) a konečně režiséra. Viktor Tauš by totiž mohl točit úžasný věci. Pokud vytrvá. (19.12.2013)

Drť přitažlivě snímaných – tu (leckdy i mimořádně) silných, onde spíše podbízivých – scén(ek), intuitivně skládající snový příběh návratu na místo, na němž jediném lze začít znovu. Tauš zde stejně jako v Kanárkovi nedokázal distancovat své osobní téma a namnoze zůstalo u hypertrofovaných osnovných bodů: například ústřední klaunské trio ztvárnili tři skvělí herci – nepochopitelně – jako bezživotné komiksové karikatury, přičemž nevidomému režisérovu uniklo, jak přes meze scénáře začínají prozařovat jejich jiné, hlubinné tváře (zvláště v případě Lábusově); anebo: francouzská divadelní skupina kolem Oskara se ani v civilním životě nechová jinak než na scéně: osvojené herecké či artistické dovednosti se musejí projevit v kterémkoliv okamžiku – i za cenu, že rozpláčí dítě, místo aby je rozesmály. Této dýchavičnosti odpovídá i reklamní kamera, schematická architektura interiérů a – ta příliš nepravděpodobná Praha. Vrcholným je ovšem naprosté nepochopení klaunství, které se projevuje v tom, jak se mimická zručnost proměňuje v dialogu s bližními ve frázi: cosi, co je v nejužším spojením s prvním ohledáváním a vyjadřováním světa, se přihlouplým scénářem stává banální, vyprázdněnou formulací, která se snaží zvrátit lež v pravdu, smutek v radost, zívnutí v kýchnutí a nevímco v nevímcojiného. Vzhledem k tématu překvapuje i ta přebujelá metaforická užvaněnost, s níž tři klauni bilancují. Jako by se ti, kteří si osvojili schopnost vyslovit se tím nejprostším, nedokázali vyjádřit jinak než adept státní ceny za literaturu. A aby toho nebylo málo: sentiment smíchaný s patosem. Exploatace. (20.10.2018)

Pokusy o kameramanské efekty, z nichž některé jsou i vydařené, ale jiné přebarvičkované a s estetikou reklamy - několikrát jsem měl pocit, že jsme na Nově a vložili reklamní blok. Navíc u filmařského díla očekávám vyprávění obrazem, a tady jsou vztahy odkecané dlouhými monology. Přičemž některým hercům ani není rozumět, např. Lábusovi, který to fakt šolíchá. Pak tu máme onu evropanštinu - francouzského herce, finskou herečku, přičemž je otázka, zda to mělo mít nějaký hlubší smysl, než jen pro efekt. Jinak je to typický slepenec multivztahů, který po rozpletení nedává smysl, stříknutý smrtelnou nemocí, což už dnes působí originálně asi jako předvolební sliby. Chybí jakýkoliv nadhled (jako by neředěná depka z znamenala hned velké umění) a celé je to prostě taková ta intelektuální nadřazená opřesdržku manýra, vycucaná z prstu v nějaké inťošské vinárně, kam reálný život nepronikne ani dírkou pode dveřmi, s lidskými vztahy pouze archetypálních pokusů, ale nikoliv skutečně lidskými, nikoliv s postavami z masa a kostí. Jo, a abych nezapomněl, s oním dnes tak vysoce statečným antikomunismem, avšak v bolševickém podání. (28.03.2015)