125 rue Montmartre
Réžia:
Gilles GrangierHudba:
Jean YatoveHrajú:
Lino Ventura, Andréa Parisy, Robert Hirsch, Dora Doll, Jean Desailly, Alfred Adam, Paul Mercey, Pierre Collet, Jacques Monod, Henri Crémieux, Pierre Mirat (viac)Obsahy(1)
Pascal je pařížským kamelotem. Každé ráno nabere náruč deníku France Soir a prodává noviny lidem na chodníku, v autech, po restauracích. Je zručný, veselý, má rád život. Vůbec se nerozmýšlel, když onoho osudného odpoledne vytáhl ze Seiny muže, který chtěl spáchat sebevraždu. Vyslechl jeho příběh, koupil mu večeři a nakonec ho nechal u sebe přespat. Jeho žena ho prý obrala o majetek a ještě ho chce zavřít v blázinci. Nestačí mu, co pro něho Pascal udělal, a znovu ho požádá o pomoc. Důvěřivý Pascal ovšem netuší, do jaké hry se zaplétá. Roli Pascala si ve francouzském filmovém dramatu Ulice Montmartre č. 125 zahrál Lino Ventura, osudového neznámého Robert Hirsch. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (16)
Zprvu vlažně se rozbíhající příběh kamelota Pascala (Lino Ventura), který jednoho odpoledne vytáhne ze Seiny muže, který se mu představí jako Didier. Pascal mu poskytne nejdříve svůj svetr, následně večeři a nakonec postel. Muž stále vypráví, že ho jeho manželka a švagr pronásledují a chtějí jej zavřít do blázince. Pascal řeší své starosti a je mu to jedno. Aby se otravného Didiera zbavil, dojde si promluvit s jeho manželkou, která mu řekne o Didierově duševní nemoci. Pascal se stále hlouběji zaplétá do komplikované situace, kdy neví, komu věřit. Když je Didier zavražděn a Pascal je zatčen jako hlavní podezřelý, nabírá příběh na obrátkách. Zavražděný je skutečně identifikován jako Didier, nicméně to není stejný muž, jakého jako Didiera poznal Pascal... ()
Zprvu bylo těžké identifikovat žánr. Komedie? Drama? Thriller? Zhruba čtyřicet minut před koncem však došlo k nečekanému dějovému obratu a film se změnil v napínavé krimi. Ač film francouzský, svou stavbou v mnoha ohledech připomínající americkou tvorbu té doby, přičemž nejen Hitchcocka a filmy noir. Pokud si toužíte zkompletovat svou znalost francouzské kinematografie, nebo filmografie Lina Ventura, bude to pro vás film přínosný a pokud ne, stále to nebude film, který by nudil nebo působil směšně na nepatřičných místech. 80% ()
Ulice Montmartre č.125 je výjimečným dobrodružstvím v rutině života. Gilles Grangier využil stejnojmenného detektivního románu André Gilloise z roku 1958 k realistickému vykreslení tradičního dobového šíření novinových periodik, k psychologickým hrátkám jako základny ritualizovaného kriminálního činu a znejistění všech dosavadních jistot života a k žádostivé honbě za poznáním skutečnosti. Prostředím prosvítají drobty i skvrny niterných tuh a životního očekávání, samotné akty skutků v blízkosti centra dění se vždy odehrávají s bezprostřední naléhavostí a s ironickým nadhledem. Hrdinou příběhu jest Pascal Cazalis (Lino Ventura), pouliční prodejce novin a muž pevně ukotvený ve svém zaběhlém skromnějším způsobu života. Účinným prostředkem ke znejistění hrdiny je Julien alias Didier Barrachet (Robert Hirsch), muž usilující o nejbytostnější svobodu a svou vlastní identitu. Důležitou postavou je Catherine Barracchet (Andréa Parisy), žena se svébytným řešením k úplnému dosažení svého niterného uspokojení. Z dalších rolí: z nepolapitelnosti svého romantického okouzlení žárlivá Germaine Montillier neboli Mémène (Dora Doll), sarkasticky osobitý policejní komisař Dodelot (Jean Desailly), ředitel cirkusu Phillipe Barrachet (Alfred Adam) či mladá servírka Paulette (Valérie Vivin). Ulice Montmartre č.125 je ve své podstatě nesmlouvavou anekdotickou hříčkou, aneb, když se setká kolportér s cirkusovým klaunem, dějí se divy v jinak usedlém a do velké míry šedivém, rutinním životě. ()
Scénáře a adaptace od Michela Audiarda by se lépe vyjímaly na jevišti. Na jednu stranu dialogy dobře "odsýpají", ale to je vykoupeno celkovou nevzrušivostí a rutinou. Nejinak je tomu u této adaptace knihy, která získala ocenění za nejlepší krimi roku. Vše jede rutinně a bez nejmenšího překvapení. A hvězdičku dolu za násilně vmontovanou metaforu o tom, že každé manželství skrývá potencionální vraždu (hádky sousedů, lži Pascalovy milenky). ()
Nudný to není, ale že by to byl zářivý příklad zábavy, to se taky říct nedá. Přijde mi, že se tvůrci nedokázali rozhodnout, jestli udělat zábavu, nebo umění a tak to tak různě sešmrdolili dohromady a výsledek je dost rozpačitý. Zápletka je docela klasická, ale dobrá. Jenže potenciál nevyužili ani zpola. Nemusela to být noir detektivka, ale stačilo by, aby to byla detektivka. Vlastně celé vyšetřování tu sestává z toho, že Lino Ventura je vyslýchán, inspektor zjistí, že něco nehraje a tak ho pustí, Lino Ventura jde za tou manželkou a řekne jí, kde podle něj najde Didiera. No a taky ho tam najde. A pak už se všichni jen vzájemně přiznávají a osočují z prvotního nápadu. Buď to měla být stoprocentní detektivka nebo stoprocentní komedie nebo stoprocentní cokoliv jinýho. Takhle je to ale takový nedodělaný. Konec nenadchne a už vůbec nepřekvapí. ()
Reklama