Ulice Montmartre č.125

Nudný to není, ale že by to byl zářivý příklad zábavy, to se taky říct nedá. Přijde mi, že se tvůrci nedokázali rozhodnout, jestli udělat zábavu, nebo umění a tak to tak různě sešmrdolili dohromady a výsledek je dost rozpačitý. Zápletka je docela klasická, ale dobrá. Jenže potenciál nevyužili ani zpola. Nemusela to být noir detektivka, ale stačilo by, aby to byla detektivka. Vlastně celé vyšetřování tu sestává z toho, že Lino Ventura je vyslýchán, inspektor zjistí, že něco nehraje a tak ho pustí, Lino Ventura jde za tou manželkou a řekne jí, kde podle něj najde Didiera. No a taky ho tam najde. A pak už se všichni jen vzájemně přiznávají a osočují z prvotního nápadu. Buď to měla být stoprocentní detektivka nebo stoprocentní komedie nebo stoprocentní cokoliv jinýho. Takhle je to ale takový nedodělaný. Konec nenadchne a už vůbec nepřekvapí. (07.10.2006)

Ulice Montmartre č.125 je výjimečným dobrodružstvím v rutině života. Gilles Grangier využil stejnojmenného detektivního románu André Gilloise z roku 1958 k realistickému vykreslení tradičního dobového šíření novinových periodik, k psychologickým hrátkám jako základny ritualizovaného kriminálního činu a znejistění všech dosavadních jistot života a k žádostivé honbě za poznáním skutečnosti. Prostředím prosvítají drobty i skvrny niterných tuh a životního očekávání, samotné akty skutků v blízkosti centra dění se vždy odehrávají s bezprostřední naléhavostí a s ironickým nadhledem. Hrdinou příběhu jest Pascal Cazalis (Lino Ventura), pouliční prodejce novin a muž pevně ukotvený ve svém zaběhlém skromnějším způsobu života. Účinným prostředkem ke znejistění hrdiny je Julien alias Didier Barrachet (Robert Hirsch), muž usilující o nejbytostnější svobodu a svou vlastní identitu. Důležitou postavou je Catherine Barracchet (Andréa Parisy), žena se svébytným řešením k úplnému dosažení svého niterného uspokojení. Z dalších rolí: z nepolapitelnosti svého romantického okouzlení žárlivá Germaine Montillier neboli Mémène (Dora Doll), sarkasticky osobitý policejní komisař Dodelot (Jean Desailly), ředitel cirkusu Phillipe Barrachet (Alfred Adam) či mladá servírka Paulette (Valérie Vivin). Ulice Montmartre č.125 je ve své podstatě nesmlouvavou anekdotickou hříčkou, aneb, když se setká kolportér s cirkusovým klaunem, dějí se divy v jinak usedlém a do velké míry šedivém, rutinním životě. (07.05.2023)

Námět svým způsobem není nic světoborného - chlápkovi naruší jeho životní klid nějaký pošuk, a on se s tím musí vyrovnat, to už tu ve francouzské kinematografii bylo kolikrát. A dokonce i s Lino Venturou (a Jacquesem Brelem). Jenže. Tady je za prvé dvojitý twist, a musím přiznat, že ten druhý jsem nečekal a nechal jsem se tentokrát ukolébat a nachytat. A za druhé je to celé takové - samozřejmě je to i svým způsobem od jisté chvíle detektivka, ale přesto - milé. A za třetí je tu Paříž své doby, s jejími bulváry, mosty, Seinou, lidičkami, kavárnami, jídelnami a ano, dýchá z toho ten pařížský odér. Toho kolportéra jsem Venturovi věřil, i to jeho srdce na dlani, a přesto jistou drsnost, a ostatně i to jeho prohlédnutí, kdo celou dobu stál na jeho straně, jen on to blbec celou dobu nechtěl vidět. Nu a oproti tomu ta panička, vyložená andělská mrcha, dokonale zahrané. Musím říct, že mi chvilku trvalo, než jsem se do toho dostal, ten první zvrat v půlce mě zaskočil, ale o to víc jsem pak film docenil jako celek. Na tohle se rád znovu podívám, pro dobrou náladu. (21.12.2023)

Nikdy bych si byl nepomyslel, že mě film s Linem Venturou v hlavní roli bude nudit. Omyl, podařilo se. Tento kousek bohužel dokonale zapadá do současného pojetí cyklu Filmové návraty na ČT2 - průměrné, staré a laciné filmy, o kterých nikdo nikdy neslyšel. Rozhodně nemám nic proti starým filmům, ale je třeba přiznat, že vše archivní není vždy perfektní a vše, kde hraje známý herec také není pokaždé bomba. A já mám stále neodbytnější pocit, že nedostatek peněžních prostředků se pomalu ale jistě promítá do kvality jak již zmíněných Návratů, tak i Filmového klubu. Proč by také ne, když za cenu např. Sicilského klanu mohu mít tři jiné, sice hloupé, ale stejně dlouhé celovečeráky. Toto není právě výstižná recenze filmu, ale musel jsem si ulevit a tahle patlanina mi k tomu dala příležitost. Tak promiňte. (08.02.2006)

Reziser Gilles Grangier /Komisar Maigrez Zuri/ natocil vskutku sympaticky, slusny film este z 50. rokov. Filmu kraluje suverenne pan Vino Lentura v roli dobrackeho kamelota, ktory predava noviny. Raz vsak zachranil cloveka, ktory chce spachat samovrazdu, a tak sa zacne odvijat pribeh. Ten je sympaticky, ani chvilu nenudi, a reziser Grangier vie/vedel filmovat. Takze ako mylovnik starych filmov 30., 40., 50. 60. a 70. rokov musim zase odporucit. Bavil som sa, a to tak, ze velmi! 76 % (06.09.2014)