Ulice Montmartre č.125

Nudný to není, ale že by to byl zářivý příklad zábavy, to se taky říct nedá. Přijde mi, že se tvůrci nedokázali rozhodnout, jestli udělat zábavu, nebo umění a tak to tak různě sešmrdolili dohromady a výsledek je dost rozpačitý. Zápletka je docela klasická, ale dobrá. Jenže potenciál nevyužili ani zpola. Nemusela to být noir detektivka, ale stačilo by, aby to byla detektivka. Vlastně celé vyšetřování tu sestává z toho, že Lino Ventura je vyslýchán, inspektor zjistí, že něco nehraje a tak ho pustí, Lino Ventura jde za tou manželkou a řekne jí, kde podle něj najde Didiera. No a taky ho tam najde. A pak už se všichni jen vzájemně přiznávají a osočují z prvotního nápadu. Buď to měla být stoprocentní detektivka nebo stoprocentní komedie nebo stoprocentní cokoliv jinýho. Takhle je to ale takový nedodělaný. Konec nenadchne a už vůbec nepřekvapí. (07.10.2006)

Reziser Gilles Grangier /Komisar Maigrez Zuri/ natocil vskutku sympaticky, slusny film este z 50. rokov. Filmu kraluje suverenne pan Vino Lentura v roli dobrackeho kamelota, ktory predava noviny. Raz vsak zachranil cloveka, ktory chce spachat samovrazdu, a tak sa zacne odvijat pribeh. Ten je sympaticky, ani chvilu nenudi, a reziser Grangier vie/vedel filmovat. Takze ako mylovnik starych filmov 30., 40., 50. 60. a 70. rokov musim zase odporucit. Bavil som sa, a to tak, ze velmi! 76 % (06.09.2014)

Scénáře a adaptace od Michela Audiarda by se lépe vyjímaly na jevišti. Na jednu stranu dialogy dobře "odsýpají", ale to je vykoupeno celkovou nevzrušivostí a rutinou. Nejinak je tomu u této adaptace knihy, která získala ocenění za nejlepší krimi roku. Vše jede rutinně a bez nejmenšího překvapení. A hvězdičku dolu za násilně vmontovanou metaforu o tom, že každé manželství skrývá potencionální vraždu (hádky sousedů, lži Pascalovy milenky). (08.04.2013)

V první půlce mě film krásně pohltil do atmosféry příběhu zasazeného do pařížské ulice podél řeky Seiny, s poetickým hudebním doprovodem na akordeon a rozehrál nenáročné, ale poutavé drama střetu pouličního prodavače novin s neúspěšným sebevrahem. Hodně se mi v tom líbila ta magičnost aktuálních, obyčejných okamžiků, které Pascal a Didier v různé náladě prožívali. Nic jsem si předem o filmu nezjišťoval, takže v druhé polovině jsem byl pak hodně překvapen zvratem, po němž se film náhle mění na kriminálku včetně zcela odlišné atmosféry. Zdejší srovnání s Hitchcockem díky podobné výstavbě děje přesně sedí, akorát že zatímco u více Hitchcockových filmů jsem se během dlouhých rozjezdů do thrilleru ošíval nudou, v případě Ulice Montmartre č. 125 možná půjdu proti davu, když napíšu, že se mi první polovina líbila o něco víc. Přesto mě film držel v napětí a zájmu až do konce a potěšil mě i závěrečným návratem do té obyčejnosti, k snídání, ke kolu, k novinám, kdy boj o proukázání vlastní neviny a objasnění temné záhady již vystřídává předchozí rutina, přeci jen v něčem tak příjemně poklidná... Snímek jsem si vyhlídl kvůli Lino Venturovi, který tu již ve svých prvních hvězdných letech exceloval a vystřihl klasickou postavu muže proti své vůli zataženého do světa zločinu v celé řadě charakterních poloh a odstínů. Alespoň v první polovině našel i rovnocenného partnera v Robertu Hirschovi, jehož záhadný Didier budí od počátku zvláštní znepokojení. Na ty nejlepší filmy s Venturou z dalších let se to sice nechytá, ale za zhlédnutí minimálně pro Linovy fanoušky určitě stojí a nezklame. [75%] (15.10.2022)

Ulice Montmartre č.125 je výjimečným dobrodružstvím v rutině života. Gilles Grangier využil stejnojmenného detektivního románu André Gilloise z roku 1958 k realistickému vykreslení tradičního dobového šíření novinových periodik, k psychologickým hrátkám jako základny ritualizovaného kriminálního činu a znejistění všech dosavadních jistot života a k žádostivé honbě za poznáním skutečnosti. Prostředím prosvítají drobty i skvrny niterných tuh a životního očekávání, samotné akty skutků v blízkosti centra dění se vždy odehrávají s bezprostřední naléhavostí a s ironickým nadhledem. Hrdinou příběhu jest Pascal Cazalis (Lino Ventura), pouliční prodejce novin a muž pevně ukotvený ve svém zaběhlém skromnějším způsobu života. Účinným prostředkem ke znejistění hrdiny je Julien alias Didier Barrachet (Robert Hirsch), muž usilující o nejbytostnější svobodu a svou vlastní identitu. Důležitou postavou je Catherine Barracchet (Andréa Parisy), žena se svébytným řešením k úplnému dosažení svého niterného uspokojení. Z dalších rolí: z nepolapitelnosti svého romantického okouzlení žárlivá Germaine Montillier neboli Mémène (Dora Doll), sarkasticky osobitý policejní komisař Dodelot (Jean Desailly), ředitel cirkusu Phillipe Barrachet (Alfred Adam) či mladá servírka Paulette (Valérie Vivin). Ulice Montmartre č.125 je ve své podstatě nesmlouvavou anekdotickou hříčkou, aneb, když se setká kolportér s cirkusovým klaunem, dějí se divy v jinak usedlém a do velké míry šedivém, rutinním životě. (07.05.2023)