Ulice Montmartre č.125

V první půlce mě film krásně pohltil do atmosféry příběhu zasazeného do pařížské ulice podél řeky Seiny, s poetickým hudebním doprovodem na akordeon a rozehrál nenáročné, ale poutavé drama střetu pouličního prodavače novin s neúspěšným sebevrahem. Hodně se mi v tom líbila ta magičnost aktuálních, obyčejných okamžiků, které Pascal a Didier v různé náladě prožívali. Nic jsem si předem o filmu nezjišťoval, takže v druhé polovině jsem byl pak hodně překvapen zvratem, po němž se film náhle mění na kriminálku včetně zcela odlišné atmosféry. Zdejší srovnání s Hitchcockem díky podobné výstavbě děje přesně sedí, akorát že zatímco u více Hitchcockových filmů jsem se během dlouhých rozjezdů do thrilleru ošíval nudou, v případě Ulice Montmartre č. 125 možná půjdu proti davu, když napíšu, že se mi první polovina líbila o něco víc. Přesto mě film držel v napětí a zájmu až do konce a potěšil mě i závěrečným návratem do té obyčejnosti, k snídání, ke kolu, k novinám, kdy boj o proukázání vlastní neviny a objasnění temné záhady již vystřídává předchozí rutina, přeci jen v něčem tak příjemně poklidná... Snímek jsem si vyhlídl kvůli Lino Venturovi, který tu již ve svých prvních hvězdných letech exceloval a vystřihl klasickou postavu muže proti své vůli zataženého do světa zločinu v celé řadě charakterních poloh a odstínů. Alespoň v první polovině našel i rovnocenného partnera v Robertu Hirschovi, jehož záhadný Didier budí od počátku zvláštní znepokojení. Na ty nejlepší filmy s Venturou z dalších let se to sice nechytá, ale za zhlédnutí minimálně pro Linovy fanoušky určitě stojí a nezklame. [75%] (15.10.2022)

Nikdy bych si byl nepomyslel, že mě film s Linem Venturou v hlavní roli bude nudit. Omyl, podařilo se. Tento kousek bohužel dokonale zapadá do současného pojetí cyklu Filmové návraty na ČT2 - průměrné, staré a laciné filmy, o kterých nikdo nikdy neslyšel. Rozhodně nemám nic proti starým filmům, ale je třeba přiznat, že vše archivní není vždy perfektní a vše, kde hraje známý herec také není pokaždé bomba. A já mám stále neodbytnější pocit, že nedostatek peněžních prostředků se pomalu ale jistě promítá do kvality jak již zmíněných Návratů, tak i Filmového klubu. Proč by také ne, když za cenu např. Sicilského klanu mohu mít tři jiné, sice hloupé, ale stejně dlouhé celovečeráky. Toto není právě výstižná recenze filmu, ale musel jsem si ulevit a tahle patlanina mi k tomu dala příležitost. Tak promiňte. (08.02.2006)

Dívám se na docela příjemný film, který mě v půli překvapí změnou žánru. Abych byl přesnější - myslel jsem , že to bude lehká komedie, a ono to bylo lehké krimi se spoustou naivních scén. Jinak souhlasím s uživatelem Superpero (muhaaaa!!!), že kdyby to natočili jako drsný a hutný film-noir, byla by to možná žánrová lahůdka. (17.10.2005)

Reziser Gilles Grangier /Komisar Maigrez Zuri/ natocil vskutku sympaticky, slusny film este z 50. rokov. Filmu kraluje suverenne pan Vino Lentura v roli dobrackeho kamelota, ktory predava noviny. Raz vsak zachranil cloveka, ktory chce spachat samovrazdu, a tak sa zacne odvijat pribeh. Ten je sympaticky, ani chvilu nenudi, a reziser Grangier vie/vedel filmovat. Takze ako mylovnik starych filmov 30., 40., 50. 60. a 70. rokov musim zase odporucit. Bavil som sa, a to tak, ze velmi! 76 % (06.09.2014)

Zprvu vlažně se rozbíhající příběh kamelota Pascala (Lino Ventura), který jednoho odpoledne vytáhne ze Seiny muže, který se mu představí jako Didier. Pascal mu poskytne nejdříve svůj svetr, následně večeři a nakonec postel. Muž stále vypráví, že ho jeho manželka a švagr pronásledují a chtějí jej zavřít do blázince. Pascal řeší své starosti a je mu to jedno. Aby se otravného Didiera zbavil, dojde si promluvit s jeho manželkou, která mu řekne o Didierově duševní nemoci. Pascal se stále hlouběji zaplétá do komplikované situace, kdy neví, komu věřit. Když je Didier zavražděn a Pascal je zatčen jako hlavní podezřelý, nabírá příběh na obrátkách. Zavražděný je skutečně identifikován jako Didier, nicméně to není stejný muž, jakého jako Didiera poznal Pascal... (18.12.2008)