Colette

Moc jsem nepochopil to mezinárodní obsazení, když ve finle všichni mluví česky. Na rozdíl od kolegů já nikdy v koncentráku nebyl, takže nevím do jaké míry a co všechno bylo a nebylo v Osvětimy možné, pravdou však je, že třeba vyléčení Jirky Mádla působilo extremně nevěrohodně a konec taky teda žádná hitpárada. Filmaři dokáží maximálně těžit z prostředí ve kterým se příbvěh odehrává, protože nevíš minuty co se stane a právě tenhle faktor mě udržel v neustálým napětí. Výborný práce režie, kamery i herců nakonec dokopla tenhle film ke čtyřem hvězdám, ale s odřenejma cípama. (30.01.2017)

Není pochyb o tom, že na světě existují jizvy, které by se měly pořád otevírat, aby se nezapomnělo, co je způsobilo. Jenže zrovna tuhle otevřel Cieslar, známý to ambasador ženského utrpení, pod lokální anestezií.. Tragické postsynchrony, nevěrohodnost milostné linie, papírové hlášky ve stylu: „Vítejte v pekle!“, digitální rackové a šum mořského přílivu jakožto symboly naděje (opravdu? zase?) a především řídká přítomnost emočního náboje - to všechno jsou indicie k nijak objevnému zjištění, že silný námět nemusí automaticky znamenat silný film.. (29.01.2015)

Souhlasím s některými, resp. i mně se zdálo, že zde ani až tak nešlo o holocaust. Ten měl být spíše kulisou pro příběh velké lásky za časů beznaděje a zmaru, za časů kdy pro Židy v koncentračních táborech nic nebylo jistější než smrt. Dost mne mate spoluúčast na scénáři pana Lustiga, kterého si velmi vážím a jehož pár knih i vlastním. Tohle dílo bylo zvláštní. Těžko psát o Osvětimi, že se mi to líbilo, nebo nelíbilo. Téma je závažné natolik, že se to zde nesluší takto popisovat. Budu tedy hovořit spíše o ději, zda mne nějak výrazněji do sebe vtáhl a zda mne zasáhl či nikoliv. Bohužel, nevtáhl a nezasáhl. Já jsem tomu prostě od prvního okamžiku nevěřil. Ačkoliv prostředí bylo velmi blízké realitě a z permanetně kouřících komínů s mastným dýmem šla na mne hrůza, té mladé lásce jsem neuvěřil. Dnes už vím, že Mádl hrát umí. Už dávno ho nemám zaškatulkovaného jako pubescentního snowborďáka. Sem mi ale nějak nesedl. Typově a i herecky. Naopak Thioly byla vybrána dobře. Nejdokonaleší však byla kápo Helena Dvořáková, pravá árijská mädchen! Dlouhý byl taky hrůzu nahánějícím esesmanem. On měl vždy ledové oči a tady posloužili kamenné bezcitné tváři s umrlčí lebkou na čepici. Kdybych to měl shrnout, tak mi to celé drží špatně pohromadě. Začátek v USA, koncentrák a podivný, neuvěřitelný závěr... Film sice vše šroubuje dohromady jak se dá, ale skřípe to. Pokud to měl být film, připomínající hrůzu holocaustu a nacistických zvěrstev, tak mi tam ten románek moc nesedl. A pokud to měl být film o románku, pak prostředí vyhlazovacího tábora Auschwitz se vším tím, čím se neblaze proslavil bylo nevhodně zvoleno... Dávám 3 diamanty. * * * (23.02.2014)

Mádl mi tady moc neseděl (ale uznávám, že jeho zaškatulkování je můj problém a ne Mádlův) a celý ten milostný příběh se mnou nic nedělal. Což se paradoxně dá brát jako velké plus filmu. Peklo koncentráku a šílenou preciznost německé vyhlazovací mašinérie, zorganizované do posledního detailu a vypilované k maximální efektivnosti, se totiž podařilo z románu Arnošta Lustiga přenést na filmové plátno natolik působivě, že jsem si uprostřed všeobecného zmaru a hromad mrtvol v každém okamžiku jasně uvědomoval, jak strašně málo záleží na tom, jestli zrovna tihle dva zamilovaní přežijí. Kdykoli si totiž pro sebe ukradli chvilku štěstí, tak jen o pár bloků dál těla dalších Romeů a Julií právě hořela v pecích krematoria. Morbidní tanec vloček popílku přinášel jen zmar a marnost. Proto na nějakou Colette zapomenu rychle a v tom odjíždějícím vagoně jsem, na rozdíl od ní, necítil žádnou radost. Ale rozžhavené, dnem i nocí kouřící komíny (a taky třídící pracoviště Kanadu), ty si pamatovat budu. Působivě zobrazená atmosféra pekla, stvořeného lidmi na zemi, pro mě převálcovala i většinu formálních nedostatků filmu. (12.09.2013)

Při sledování Colette jsem si uvědomil, že mi to něco silně připomíná. A pak jsem na to došel. Před časem jsem četl knihu "Utekl jsem z Osvětimi" od přímého svědka a osvětimského vězně Rudolfa Vrby (vlastním původním židovským jménem Walter Rosenberg). Knihu vydal Sefer s.r.o. v nakladatelství Federace židovských obcí v roce 2007 a v originálu poprvé vyšla dlouho po ukonční války, až v roce 1989 ve Washingtonu pod názvem "44070 - The Conspiracy of the Twentieth Century. Výše uvedenou knihu opravdu doporučuji všem milovníkům knih přečíst. Kniha je psána velmi čtivou i napínavou formou a podle mého mínění popisuje opravdu skutečný, otřesný život vězňů v lágru smrti Osvětim - Březinka a obsahuje celý, nezkrácený a filmově neupravený osud vězně zcela od počátku nástupu nejdříve do tábora Majdanek, následně Osvětim-základní tábor a konečně do centra spalovacích pecí v Březince. Výtvor Milana Cieslara a jeho spoluscénáristů je jen takový slaboučký odvar obsahu výše uváděné knihy, navíc s domyšlenou dojemně milostnou zápletkou. Bestiálnost fašistické genocidy na židech se opravdu musí neustále lidem připomínat jako výstraha, aby se už nikdy nic podobného nestalo, ale pouhé tři hvězdy dávám za způsob, jakým nám to bylo formou scénáře Colette podáno. Pokud už autoři scénáře zvolili převzít výseky z knihy Rudolfa Vrby, měli se držet skutečných událostí a nepochopitelnými změnami neupravovat způsob útěku obou vězňů, nadměrně se emočně nezaměřovat na milostný poměr Viliho a Colett (nejsem si jistý, zda k němu ve skutečnosti podle knihy vůbec došlo). Ostatně, sám Arnošt Lustig prošel také vyhlazovacími tábory a dokonce se mu podařilo v průběhu transportu do jiného lágru uprchnou. Možná nevyužil A. Lustig k napsání scénáře svůj osobní příběh jen proto, že příběh Rudolfa Vrby a jeho spoluvězně Alfreda Wetzlera obsahuje navíc psanou zprávu celému světu, kterou po svém útěku ihned zveřejnili, totiž zprávu o fašisty přísně utajovaném hromadném statisícovém vyvražďování nepřátel fašistů a genocidě židů. Odhaduje se, že !! JEN !! v Osvětimi usmrtili zrůdní fašisté více jak 1 200 000 lidí! (25.01.2015)