Dámy a páni, finálna verzia

Pekne, pekne sa s tým pohrali a srší z toho obrovská radosť z filmov. Jednotlivé scény, často len polsekundové sú zostrihané do súvislého príbehu, ktorý je takmer naozaj príbehom a divák si musí len abstrahovať od tvárí hercov a prostredia a nechať sa uniesť hudbou. Hudba scény krásne spája a keď zaznie Morricone a ďalší, už som bol uvarený. Názov Finálny zostrih si dielo určite zaslúži a odporúčam každému, kto videl už zopár filmov, teda aspoň pár tisíc, aby sa v tom nestratil. Neodolal som pokušeniu počas filmu hádať, o aký film ide, so zúfalou snahou spomenúť si na názov „toho“ slávneho filmu, pričom zatiaľ prebehlo päť ďalších, a zároveň ľutovať, koľko iných zaujímavých som ešte nevidel. Na druhej strane som si uvedomil, že aj fantázia a tvorivosť tvorcov má svoje hranice a raz môžeme dôjsť k stavu, že každý ďalší film už bude len obmenou iných, pred ním natočených. (11.02.2016)

Bylo mi šestnáct a za lásku na první pohled se to označit zrovna nedalo. Léta jsme se míjeli, on na první pohled uslintaný předvídatelný mamlas, s kterým mrhají čas jen ti, co neumějí číst, já předsudečný snob beze špetky rozhledu. Jenže potom jsme si dali rande na Kill Billovi a začal mezi námi dlouholetý vztah, jemuž se co do vášnivosti vyrovnala snad jen aférka Normana Batese s Amélií Poulainovou. Zdálo se to být na celý život, ale jak jinak, z něj se postupně stával čím dál víc moralizující stereotypní nudař spoléhající na minulé úspěchy a já mu po práci začala z nedostatku naplnění pravidelně zahýbat u konzolí. Pak mi ovšem na dovolené předvedl svou nevídanou schopnost udělat z Alexe DeLarge romantického gentlemana a z Yody starou chápavou matrónu a ta dřívější jiskra znova přeskočila. Tenhle počin prostě musí oslovit každého, kdo někdy třeba jen na chvíli zahořel tou šílenou nekompromisní láskou k filmu. (31.07.2014)

Koláž sestříhaná ze stovek záběrů různých filmů. Vlastně tam je snaha i o dějovou návaznost, ačkoliv to nemůže zcela sedět. Někdo o Final Cutu mluví jako o lahůdce pro filmové fajnšmekry. Je sice pěkné koukat na tuhle koláž tak 20 minut, ale pak to začne docela nudit. Přirozeně to zůstává povrchní podívanou. Slepencem viděných útržků bez hlubší kontinuity. Popisek a některé komentáře film dělají zajímavější a nešetří s chválou. Ta je přehnaná. Já proti tomuhle "filmu" nic nemám. Vlastně by to mohl sestříhat každý, pokud by tomu chtěl věnovat čas a měl nakoukáno. Asi by to ale byla zbytečná ztráta času, když z toho nic moc nemůže být. (19.04.2020)

Dámy a páni, fina(ncia)l cut - film, ktorý György Pálfi vytvoril preto, lebo na nakrúcanie iného nemal po zmene systému financovania filmového priemyslu v Maďarsku peniaze. György je šikovník, film zabáva, vzdeláva, podnecuje vstupovať si do svedomia s otázkou, koľké z klasických filmov sme ešte nevideli... Ale predsa len - nevyzbierame sa mu na nový celovečerák, čo by sa tiež mohol stať klasikou? (13.09.2012)

Naprosto geniální záležitost, u které jsem oněměl úžasem a vydechl překvapením - přesně něco takového jsem si už před léty vysnil v literatuře (jaké by to asi bylo vytvořit knihu, která by celá sestávala výhradně z citací jiných knih, které by na sebe smysluplně navazovaly), a najednou se úplnou náhodou dostanu k někomu, kdo to realizoval ve filmu. Takový nápad samozřejmě není bez rizika - v tomto konkrétním případě jsem se velmi obával o uhlídání správné délky jednotlivých záběrů, přehnaného výskytu notoricky známých scén či opakování různých scén ze stejného filmu - Pálfi naštěstí vše ukočíroval naprosto brilantně, délka jednotlivých záběrů správně kolísá a nikdy nepřesáhne několik vteřin, takže žádný záběr na sebe nestrhává zbytečně velkou pozornost a výsledný dojem z filmu je velmi dynamický a osvěžující; notoricky známé scény se zde takřka nevyskytují - výběr scén a záběrů z jednotlivých filmů je naopak velmi promyšlený a ukazuje překvapující podobnosti mezi jednotlivými filmy, které - navzdory tomu, že jsou časově i tematicky zcela rozdílné - často obsahují neuvěřitelně podobné scény; a nepotvrdila se ani má obava, že by se opakovaly scény ze stále stejných filmů nebo že by Pálfi pracoval jen s filmovým mainstreamem - tomu prvnímu předešel pravidlem na zahrnutí maximálně dvou záběrů od stejného režiséra (s výjimkou Lynche) a tomu druhému skutečně pestrým výběrem z filmů od tak rozdílných tvůrců, jako Kar-wai Wong, Rainer Werner Fassbinder či Michelangelo Antonioni, abych jmenoval alespoň tři své oblíbence, které za mainstream nelze považovat ani omylem. Fanoušky českého filmu může potěšit, že se zde objeví i záběry z několika českých filmů. Při naběhnutí závěrečných titulků, kde jsou všechny použité filmy vypsány, jsem si s velkou chutí očima prolítával jejich přehled a s uspokojením konstatoval, že jsem většinu filmů identifikoval správně - tenhle "film" je něco jako splněný sen každého cinefila, a spolu s podobně geniálním snímkem The Artist je to asi nejhezčí pocta filmovému umění, jakou znám. (27.05.2015)