Bláznivý Petríček

Upraveno v červenci 2024. Bláznivý Petříček je uměleckým a velmi osobním Godardovým výrazem filmu. Lze, jak se to jeví, mluvit o postmodernismu, jenž je však osobně zúčastněn expresí a prvky v estetizovaných obrazech Raoula Coutarda i impresí všudypřítomných metafor, analogií a odkazů. Přestože jde stále o Godardovo pojetí l´art pour l´art, tedy film pro film, tak je jeho výraz osobnější. Spojuje s tím své osobní zkušenosti, dynamické a v mnohém destruktivní, díky tomu se film stává o mnoho víc koláží postojů, myšlenek, osobních anti-společenských (přesněji řečeno antiburžoazních) revolt, přesvědčení a vyrovnání s vlastním partnerským krachem. Knižní předloha Lionela Whitea z roku 1962 Posedlost je tak Godardovi jen příležitostí k osvobozování výrazu vlastního nitra. S jeho satirizujícím pohledem na společenskou smetánku nepřekvapí četné odkazy na prokleté básníky, na Rimbauda a Baudelaira, ale také na Célina. Bláznivý Petříček je postmoderní groteskou (rovněž operou), v níž vlastně jde svým způsobem o emancipaci jedince, a to z područí politického ukotvení života, přestože to v dané době znamenalo především revoltní politický postoj. Bláznivý Petříček je postmoderní poezií, revoltou proti konvencím, proti konzumu, proti konformitě, sebe-odkazující, sebe-uvozující a sebe-reagující. Aneb Godard konfrontující (a to i sám sebe se sebou samým) a též malující (a to sebevyjádření dynamicky proměňujícího se vlastního nitra) v několika liniích přes sebe a zároveň. Hlavním prostředkem Godardovy reflexe jest Pierrot, neboli Ferdinand Griffon (Jean-Paul Belmondo), muž, jenž se vzbouří dosavadnímu způsobu života masek a strojenosti konformity. A se vším všudy, nadoraz, až do úplného vyčerpání smyslu slova revolta. Dalším důležitým prostředkem Godardova vyjevování nitra je Marianne Renoir (Anna Karina), hrdinova femme fatale, ambivalentní pokušení i směr života a celá jeho touha. Výsledkem a cílem i jediným smysluplným vyvrcholením absolutní revolty je, jak se ukazuje, umění a láska, přičemž však za obojím se musí svým způsobem kráčet bez kompromisů. Z dalších rolí zaujmou rovněž Ferdinandova konvenčně urputná manželka Maria (Graziella Galvani), známý muž obou protagonistů Frank (Georges Staquet), dlouho hledaný Mariannin bratr Fred (Dirk Sanders), či filmový režisér na večírku (Samuel Fuller). Bláznivý Petříček je vskutku osobitě poetickou revoltou proti všem konformním základům společnosti, ale ani tehdy se Godard nezříká svého přesvědčení o l´art pour l´art, ani existenciálního podkladu bytí. Svébytný niterně estetický požitek. (28.06.2012)

U konce s dechem považuji za jeden z nejnudnějších filmů, co jsem kdy viděl (a že by tam byla nějaká hloubka, to ne), ale Bláznivý Petříček, to je... Začnu jinak. Já jsem celý ten film měl dojem, že si ze mě někdo dělá pr*el. Všechny ty záběry, šílenosti, neustále rádobyhluboké žvanění o čemkoli... Já mám dojem, že to celé bylo myšlené jako absurdní komedie a že to ani nemá mít nějakou hloubku. A taky jsem to taky celé nakonec bral. Takže jsem se nakonec příjemně bavil, užíval si všechnu tu absurditu a na nějaké hluboké myšlenky jsem kašlal, jelikož si myslím, že tam beztak nic nebylo, jenom to tak vzdáleně vypadalo, aby v tom diváci hledali bůhvíjaká moudra a Godard se bavil nad tím, že tam něco vůbec hledají. A tak mi to celou dobu připadalo a právě proto se mi Bláznivý Petříček vlastně líbil. A klidně se na něj podívám znovu, dokonce jsem se u toho ani moc nenudil. 4* (02.12.2018)

Godard nedávno oslavil osmdesátiny, tak jsem se rozhodl, že si dám některý z filmů tohoto slavného rejži. Volba padla na Bláznivého Petříčka a bylo to opravdu štastné rozhodnutí. Po otřesném Alphaville si u mě Jean-Luc notně spravil renomé. Smysluplný příběh nehledejte, tento film je však navzdory intelektuálním úvahám o smyslu života velice hravý a zábavný. Velkou měrou se o to zasluhuje výtečný Belmondo, kamera a množství hudby. Nejvíce mě však dostala scéna s týpkem, který stále slyší melodii a samozřejmě konec :) Nakonec z toho vychází asi nejlepší film nouvelle vague, jaký jsem dosud viděl. (06.12.2010)

Nie je jednoduché sa adaptovať počas sledovania Petríčka na Godardov pocitový a myšlienkový level. Hlavne preto, že množstvo myšlienok je podávaných čítaním kníh, denníka a voiceoveru hlavných hrdinov. Divák nemá šancu stíhať a tak mu neostáva nič iné, iba sa nechať unášať atmosférou 60tych rokov a farebného prímorského prostredia. Mne je táto doba vzdialená, takže uprednostňujem viac polopatické zobrazenie dobovej atmosféry spoločnosti a jej problémov v iných filmoch. Problém bude aj vo vkuse, pretože napríklad Bergmanove ťažké filmy ma dokázali intelektuálne stimulovať viac a pripadali mi viac uchopiteľné a nadčasovejšie. Bláznivého Petríčka by som štýlom a formou podania posolstva prirovnal k Antonionivmu Zabriskie Point. Film pre odborníkov na francúzsku novú vlnu a študentov filmovej vedy. (10.12.2012)

"Nechápu, co dělá policie. Už dávno bychom měli být za mřížemi." Nejsem si zcela jist, že jsem pochopil to, co mi chtěl pan Godard sdělit. Jsem si však naprosto jist tím, že jsem se ztrácel v záplavě netradičních prostředků, které k tomu použil. Sympatičtí hrdinové přitom v nepravidelně přeskakujícím ději prchali, básnili či nedbale oslovovali diváka a já uznávám, že pocitově či vizuálně to byla docela síla. Kdybych však toužil po získání pocitu uvolnění po namáhavém dni a pustil si k tomu Bláznivého Petříčka, tak bych si na konci filmu současně s hrdinou dobrovolně omotal hlavu dynamitem. Já a Godard jsme zkrátka vždycky žili v poněkud odlišných vesmírech. (28.04.2016)