Bláznivý Petríček

Pravdepodobne nejnudnejsi, ale zcela urcite nejdementnejsi Belmondovo film. Takovouhle desnou sracku jsem fakt uz dlouho nevidel. Je tu sice jakysi pribeh o dvou milencich a gangsterech, co chtej penize, ale to cely je obaleny do ubijejicich dialogu, kdy postavy vetsinou melou o knizkach nebo o nejakejch srackach a navic mluvi jak kdyby prednaseli nejaky ucivo. K tomu tu navic na sebe ani sceny nenavazujou, Godard tam prca paty pres devaty a i pres dobre hrajiciho Belmonda i Karinu, ktera je navic sexy, tak jsou obe postavy spis nesympaticky, takze me absolutne nezajimalo, co udelaj nebo co se s nima stane. Pak tu je hudba, ktera je sice docela solidni, ale vzdy naprosto priserne useknuta a naprosto idiotskej konec. Ani nevim, za co jsou ty dve hvezdicky, snad za herce a za to, ze i kdyz je to sracka jak hovado, natoceny to je docela solidne. (18.10.2008)

Belmodo u Godarda je celkom iný Belmondo, na akého som zvyknutý. Nestrávil som túto novú vlnu a iba zvodná Anna Karina ma pri filme ako-tak držala. Nakoniec aj tak netuším, o čom film bol, čo mi chcel povedať, prečo vznikol. Najhoršie je, ako scény na seba nenadväzujú, ani po ich nejakom usporiadaní mi v hlave nič nevzniklo. Ešteže moja hlava nedopadla, ako tá Ferdinandova. (21.09.2017)

Nie som sklamaný, už vôbec nie rozčarovaný, ale zaskočený teda riadne. Nebyť toľkej poézie, tak sa s tým nepárem. Čosi neuchopiteľné však na mňa z tohto snímku dýchlo, znepokojilo ma, nahlodalo. To nejde neoceniť, zvlášť v pohodlí súčasných diel. Určite sa k tomuto výletu ešte vrátim, škoda len, že sa nedokážem vrátiť aj v čase. "Vtedy" to muselo byť neporovnateľne... intenzívnejšie? Asi tak. V jadre sú tie pocity rovnaké aj dnes. Akurát spôsob ich vyjadrovania sa zmenil. V tomto Godard nedokázal byť univerzálny (mám taký pocit). (31.10.2007)

Tak tomu se říká experimentální film! Tolik wtf momentů jsem dlouho na plátně neviděl. Godard je šílenej intelektuál a do tohoto snímku narval tolik dialogů a myšlenek, které jsem nestačil všechny napoprvé vstřebat. Ale kupodivu snímek drží pohromadě a díky zvláštním a barevným filtrům na kameru působí i pěkným vizuálním dojmem. Belmondo a Karina dostali volnou ruku a jejich herecký projev je z velké části improvizace. Godard má rád svobodné vyjadřování a film tak i k divákovi promlouvá. Zvláštně pracuje i s hudebními motivy a celkově se zvukem. S troškou nadsázky se hodí srovnání s Takovými normálními zabijáky. Nová vlna v 60. letech neřádila jen v Československu, ale i Francie se má čím pochlubit a Bláznivý Petříček (jmenuji se Ferdinand!) rozhodně patří mezi kvalitní kousky francouzské Nové vlny. (15.04.2018)

„Přístav jako z Conradových románů. – Plachetnice jako ze Stevensona. – Bývalý bordel jako z Faulknera a stevard miliardář jako od Londona. – Ti dva mi rozbili hubu jako v detektivce od Chandlera.“ A Petříček, Ferdinand Pessoa-Céline, a Marianne jsou jako Bosorka a Oliveira z Cortázarova románu Nebe peklo ráj, pokud by se ovšem příběh jejich střetu neodehrával v té první, pařížské části knihy, ale právě v té druhé, jihoamerické polovině. ** Godard zase ukazuje, že jako logická premisa k výstavbě vlastního životního příběhu vám může posloužit cokoli, že logika je pojivo, nikoli pouto. A všechno, co znáte, co jste kdy četli, slyšeli nebo viděli, osahali si, opustili či ztratili, můžete zapojit, nově rozežít. I právě jako divák toho filmu. ** S tou nejsvobodnější premisou dostanete v dárkovém balení i návod k použití a spoustu barevných nástavců a filtrů bonusem. Nemá cenu vypočítávat všechna prostořeká kouzla a triky, jež ukazují, jak svobodně (a přitom nanejvýš logicky) si tu Godard podmaňuje technické, filosofické i narativní nástroje, aby unikal do nových sfér jejich užití, rozšířil jim rejstříky a horempádem prchl do další vteřiny života. Glanc a vtip, jiskřivá krása a rozmarnost, s nimiž se tu proti sobě staví dva neživotné principy stejně jako v Cortázarově románu: hledající Oliveira-Ferdinand, filosofující, pátrající po smyslu, místo aby si uvědomil, jak ho vytvářet a žít, a Bosorka-Marianne, ponořená do toku času, okouzlená, roztěkaná a neschopná abstrakce, s níž by dokázala svou živost svrchovaně uchopit. A stejně jako v onom románu se i tady oba principy střetávají, aby se neprotnuly, aby si nerozuměly, ale o to více se fascinují a navzájem se přitahují, podněcují a trápí – fascinují a trápí. Fascinují a trápí. Proč tomu neříkat láska, jestliže si pro to slovo stejně každý musí vytvořit vlastní obsah sám. (07.11.2011)