Lovec hláv

Je to klasický francúzsky kriminálny film zo sedemdesiatych rokov dvadsiateho storočia. Pre mňa asi najmenej zaujímavá "Belmondovka". Belmonda mám radšej ako drsného policajta než ako nájomného žoldniera. Priemerná Francúzska krimi so Jeanom-Paulom Belmondom v úlohe žoldniera na riešenie problémov, dosť vážna úloha bez vtipných hlášok ktorá nie je u Belmonda zvykom, inak klasika s pár bitkami a nejakou tou prestrelkou. (05.02.2015)

Myslím, že je to jedna z nejmíň akčních Belmondových kriminálek. A taky jedna z nejdusnějších. Tentokrát tu není žádný hláškování ani humor. Je to hlavně o vztahu stárnoucího nájemného řešitele státních problémů, který si po letech práce na okraji společnosti uvědomuje, že by nebylo na škodu mít taky nějakou tu rodinu. A proto se téměř nepochopitelně upne na mladýho ztřeštěnýho zlodějíčka, kterého bere téměř jako syna. Zároveň řeší poslední případ, kerý mu má zajistit vysněný ostrov a odpočinek. A věta "Nazdar Koko." je nezapomenutelná. Kdyby to bylo natočeno před Čtyři vraždy stačí, drahoušku (odkaz zde), řekl bych, že zmíněná přezdívka je předobrazem k u nás téměř stejně legendární větě "My všichni jsme Gogo." (01.02.2006)

Což o to, hlavy tam hrály dobré. Belmondo - Cremer jistě uloví nejednoho diváka. Bohužel k hlavě potřebuji také tělo a tohle bylo jaksi invalidní. Chyběla mě gradace filmu, napětí bylo snad jen když si Koko hrál na něco na co neměl, větši propracovanost postav by taky neškodila. Naštěstí je jasný, že oba titulní hrdinové jsou mazáci ve svým oboru, takže očekávání záverečného souboje jsou velká. V něm Belmondo dokázal, že box mu není cizí sport. Nebylo to úplně špatný, ale rachejtle z okna kvůli tomu vystřelovat nebudu. (30.07.2007)

„Je vymalováno, uklizeno..“ Tradičně famózní Bebel, jenž užene sprintem i cisternu (pravda plnou), nevytápěná toaleta B.Cremer, úderná hudba Michela Colombiera a takřka "sergioleonovský" závěr v kriminálce, co studovala na staré dobré francouzské škole. Někteří vidí v Lovci hlav málo Jean-Paulova nadhledu, ale kdo ho chce opravdu najít, ten si jej najde. (12.04.2010)

Luis Buñuel vo svojej autobiografickej knihe "Do posledného dychu" opisuje ako so scénaristom Jeanom-Claudom Carrièrom zostrojili akýsi algoritmus deja komerčných filmov, do ktorého zasadili hlavné postavy, žáner a základnú dejovú linku akéhokoľvek pripravovaného, hotového alebo fiktívneho filmu a hneď im vyšiel hrubý priebeh deja aj jeho pointa. Lovca hláv a podobné drsné, no šťastne končiace francúzko-talianske kriminálky som žral ako dieťa. Neohrozený, tvrdý hrdina sa v nich prebíja hradbou korupcie a zločinu na všetkých úrovniach podsvetia, polície i štátnej správy aby na konci dopadol v neľútostnom súboji arcizločinca. Povedzte, komu by sa taká predstava nepáčila? Mne sa toto vysporiadanie sa s koncentrovaným zlom páči i dnes. Avšak táto belmondovka svojou predpovedateľnosťou a z nej vyplývajúcou absenciou diváckeho prekvapenia modelovo zapadá do spomenutého vzorca prípravy komerčne úspešnej akčnej krimi. Alebo inak: napätie bez napätia. (21.09.2013)