Desať dní, ktoré otriasli svetom

Okťabr pôsobí ako maximalistické vzdanie pocte revolúcii, jej exploadačným parametrom a živosťou, ktorá ju energicky posiala. V rámci každého jedného jediného triedneho odbojára. Vari niet takého zbabelca, ktorý by sa nečinil. Ľudia, nebo, boľševici, menševici, triedni útočníci, triedne obete. Až na zlého a krutého cára a jeho krvilačnej družiny. Tá je prekreslená zvýrazňujúcimi podlými vlastnosťami a ľud je naproti tomu prikrášlený iba pohnútkami budovateľstva a nového začiatku. Montáž je maximálne novátorská, rýchla, preskakujúca, ale ani v náznakovosti nie je precítená s niektorými robotníckymi motívmi, ako z hľadiska folklóru tomu bolo trebárs v Dovženkovej Zemi. Čiže z perspektívy dokumentárneho a priestorového - maximum, čo sa týka spätosti a motivačných ideáloch kolektivizácie - chabé 3. (28.02.2016)

Ja som ešte ako veľmi mladý zažil výučbu o VOSR, ktorá ma príliš nebavila. Nie z ideologického hľadiska, to mi bolo v desiatich rokoch jedno, len nám pani súdružka namiesto svojho rozprávania mala pustiť tento film. Ejzenštejn sa rozhodol (myslené ironicky), že natočí niečo ešte kontroverznejšie, ako Zrodenie národa, čo sa týka kontrastu technickej kvality diela a jeho ideologického jednostranného obsahu. Vyslal do ulíc snáď ešte viac komparzu, takže Griffith musel doma polámať pri jeho sledovaní dosť ceruziek. Na rozdiel od predchádzajúcich Sergejových majstrštykov som nebol ohúrený, čo nebolo spôsobené ideologickou stránkou veci, problémom skôr bolo, že hlavnou postavou bol dav a divák sa tak nemal s kým stotožniť ani smútiť nad žiadnou obeťou revolúcie. Ostalo tak "iba" uznanie nad technickou dokonalosťou a čakanie na momenty, kedy sa zase ukáže ďalšia legendárna Ejzenštejnova montáž, v tomto filme častokrát využívaná v zobrazení sôch. (12.03.2013)

Nakonec jsem se rozhodl dát plný počet, protože mě to bavilo mnohem víc než Křižník Potěmkin, kterému jsem dal čtyři. Bylo to neuvěřitelně výpravné a dynamické a téměř dokonale natočené. Hned na začátku je působivá scéna, kdy rozzuřený dav strhává sochu cara Alexandra III., další dokonalá scéna je ta, jak tam ten kůň visí z mostu, pak třeba Leninův projev - Lenin ve vzduchu máchá pěstičkou a "řeční", k tomu fouká vítr, takže jeho plášť vlaje a Vladimír Iljič vypadá jako charismatická rocková hvězda a k tomu hraje strhující hudba :-) No a samozřejmě poslední scéna dobývání Zimního paláce je taky docela lahůdka pro divákovo oko. Úsměvnou postavičkou je Alexandr Kerensky - zde je vykreslen jako nekompetentní diktátor, který se celou dobu, co je v úřadu rozvaluje v carově pokoji, vypadá, že má permanentně kocovinu a nechá obnovit trest smrti a nakonec zdrhne. ___ Plno lidí tu filmu vytýká, že nevěděli, kdo je kdo a že se v tom ztráceli. Já se přiznám, že jsem měl podobný problém, ale on to byl asi spíš záměr tvůrců - ukázat, že dějiny netvoří jednotlivci, ale masy a tím pádem hlavní roli nemohl hrát představitel Lenina, ale 11 000 komparzistů útočících na Zimní palác. __ No takže samozřejmě se jedná o neskutečně naivní bolševickou propagandu plnou historických fabulací a různých nesmyslů, ale mě nedělalo problém na tohle nemyslet a užívat si to dokonalé vizuální zpracování a skvělou hudbu. No a ono taky, co jinýho byste chtěli v roce 1927 v Sovětským svaze propagovat? Vložky s křidélky asi těžko. (29.10.2010)

S Ejzenštejnem byla proslulá sovětská montáž na absolutním vrcholu, což nejlépe prezentuje právě tenhle unikátní rekonstrukční snímek. Tempo vyprávění je zásluhou nekonečně kreativní juxtapozice celou dobu vražedné a dokonale odráží stoupající politickou i válečnou vyhrocenost popisovaných událostí, a samotná montáž je věc na dlouhý odborný rozbor a ještě delší obdivný dopis směrem k dvojici geniálních režisérů. Tohle dílo představuje skutečné obrazové umění, nikoli bez hlavy a paty jako tehdejší surrealistické nebo dada filmy, nýbrž s cílevědomou autorskou vizí obsaženou v každičkém záběru i doprovodném titulku. Ozvučená verze s hudbou od Shostakoviche tomu pak dodává ještě větší grády... (09.12.2015)

Dá se sice říci, že vizuální řeč zprostředkovaná montáží dostatečně vykresluje emoce a směřování jednotlivých scén a není tudíž potřeba rozumět všemu do detailů. Jenže při poměrně dlouhé stopáži se jednotlivé epizody slijí do vířivého kaleidoskopu rychlých střihů, které bez podrobnější znalosti historické situace nemusí dávat smysl. Nedokážu posoudit, nakolik za to může vynucené přestříhání filmu, ale v určitém momentu jsem se začal ztácet v tom, kdo je kdo a kdo je proti komu. V mnoha komentářích tady na CSFD se píše, že se jedná o lepší film než Potěmkin - dovolím si namítnout, že tomu tak není - Potěmkin má velmi čistou, přehlednou strukturu, která dovoluje porozumět i člověku bez předchozích znalostí - strhne svým revolučním nadšením takřka každého a vystačí si s filmovým ztvárněním reality. Naproti tomu Oktyabr je v některých momentech až nepřehledný, svou historickou doslovností nutí diváka neustále přemýšlet, co se to ve filmu právě děje a jakou postavu to právě sleduje. I přes to je to naprosto zásadní podívaná, která ukazuje nejen fantastické Ejzejštejnovo zvládnutí montáže, ale i sílu tehdejší sovětské avantgardy v té nejryzejší podobě. (07.12.2009)