The Zero Theorem

Režisérský podivín Terry Gilliam mě svým nejnovějším kouskem opět nijak zvlášť nenadchnul. Jeho budovaný svět a ztvárněné vize mě moc neoslovují. Oceňuji fakt, že herce dokáže posouvat k jistě zajímavým výkonům. Mám za to že i další jeho smínek, se ponese opět v mírně psychedelickém duchu. Pokud se někomu jeho tvorba líbí, bude spokojený i tentokrát. 12 opic byla zřejmě jakási vyjímka, protože ten film se mě neskutečně líbil. 40% (16.02.2017)

Tak jako mě nedávno maximálně potěšil nový Jarmusch, potěšil mě teď i nový Gilliam. Nedoufal jsem, že by ještě na stará kolena natočil film srovnatelný s geniálním Brazilem, ale povedlo se. A nelze jinak, než tenhle film s Brazilem srovnávat, skrze Brazil ho komentovat, protože se Brazilu hodně podobá. Takže: Pokud se vám Brazil líbí, měl by se vám líbit i The Zero Theorem. Stejně jako u Brazilu platí - úžasná hravost a fantazie, nekonečně nápaditá, typicky gilliamovská výpravnost, fantaskní děj zaplněný bizarními postavami... Ale ani omračující, úchvatná a bombastická vizuální stránka bohužel nezastře fakt, že filmový příběh neskrývá žádné velké moudro a poselství, ačkoliv je jeho leitmotivem Gilliamovo oblíbené téma - hledání smyslu života. Na film se hezky kouká, ale obsahově je myslím hodně plochý, i když to zpočátku tak nevypadá. A ta pohádka, kterak se do starého ošklivého povislého chlapa zamiluje mladá krásná samička, která v bílém latexu a zrzavé paruce vypadá jako ztělesněný sex, to už není orwellovská groteska, ale jen úsměvná erotická fantazie starého dědka (promiň, Terry). Nejlepší věta z celého filmu je jeden z úvodních reklamních sloganů: "Znuděni buddhismem, otráveni scientologií? Církev Batmana Vykupitele může být odpovědí!" Škoda, že filmový děj nešel radši tímhle směrem... (04.08.2014)

Od Las Vegas prešlo veľa času. A Gilliam stále nie a nie natočiť nejaký veľký príbeh. Taký čo odráža jeho bizarnosti a dáva za pravdu ultimátnej pravde o živote, vesmíre a všetkom. Imaginárium sa k tomu priblížilo počas jeho súčasnej tvorby najbližšie, ale každý vie, že ako Ledger zomrel narušil sa aj pôvodný koncept. Z neho bol síce schopný Terry vykorčuľovať, ale zostal tam pocit nie úplne dokončenej vízie. The Zero Theorem je ten veľký prelom, za ktorý som nesmierne vďačný. Smoliar Terry je bizarný vizionár. Vlastenec veľkých myšlienok imaginácie a bizarnosti. A dostať do kín nejaký jeho film je dakedy nadľudská úloha. A potom sa len tak z čista jasna zjaví Waltz, Thierry, Damon, Thewlis a nejaký scenárista Rushin a odrazu je na svete dielo aké nemá v súčasnej tvorbe ekvivalent. Každý detail od chamtivých potkanov, sochy vytvorenej zo zakázaných značiek, stlačených pŕs a Managmentu, je presýtený víziou a túžbou snívať a opatrne kráčať po tenkom lade medzí predstavou a realitou. Kritika spoločnosti, náboženstva, ezoteriky, techniky, lásky, strachu, túžby, odovzdania sa a sexu v guláši, ktorý chutí ako niečo čo sme kedysi jedli u našej babičky a k čomu sme sa dlho nedostali, lebo sme si mysleli že babička je mŕtva. Pre mňa úžasný zážitok a skvelý comeback jedného z najtalentovanejších režisérov 20 a 21 storočia. Prosím si už tie veterné mlyny Terry. (27.07.2014)

To bolo tak blbé, až to bolo dobré. Neviem prečo mám v obľube takéto bláznivé filmy, kde je nám predstavená akoby budúcnosť, ktorej sa ani nechceme radšej dožiť. Svet v Zero Theorem mi veľmi pripomínal budúcnosť z filmu Twelve Monkeys (1995) s Bruceom Willisom, kde taktiež bola vyobrazená budúcnosť dosť strašidelne. Christoph Waltz pozdvihol tento film o niečo vyššie - uvedomujem si že s nejakým neznámym hercom by ma to asi nebavilo. Páčila sa mi možnosť naprogramovania si vlastného sveta vo svojich myšlienkach - čo sa dosť podobalo nápadu z Inception (2010). Mám z toho celého zmiešané pocity - na jednej strane akoby som ani nepochopil pointu - na strane druhej by som sa kľudne pustil aj do seriálu, (keby nejaký existoval) a keby aj tam hral Christoph Waltz. PS: Škoda malého priestoru pre celkom zaujímavú postavu Matta Damona. (01.03.2019)

Technokratická dystopie meets hledání smyslu života meets řešení matematických výpočtů vysvětlujících zánik světa. To všechno v chaotickém, místy až absurdním světě, kterému vládnou reklamy, syntetické barevné materiály, počítačové hry, vše zaznamenávající kamery a výrazné účesy. A kam v tmavých barvách oděný Christoph Waltz bez vlasů, obočí, ochlupení (a tentokrát i bez výrazného rakouského přízvuku) tak nějak nezapadá. Desítky nakosnutých témat v prostředí, které nemáte jako vnější pozorovatel nikdy plně šanci pochopit, a je jen na vás, nakolik jste jeho dějovou neobjasněnost ochotni tolerovat. (18.03.2014)