Obeť

Stoicizmus a nihilizmus v úvode mi imponujú zo všetkého najviac. Potom prichádza noc a s ňou výrazný filozofický shift. Odklon k hystérii, fatalizmu, no a nepozerateľný je hlavne onen dolorizmus. Akurát ruskú vodku, ktorá môže toto bolestínstvo uhasiť, nahradil kvalitný západný koňak. Tarkovského filmy sú presiaknuté náboženstvom a vierou. Doteraz mi to nikdy nevadilo, tu však áno. Všetci prinášame denne svoje obete. A nemusíme to robiť ani rituálne, ani v mene éterickej bytosti. A takú obeť, ako je súlož s Islanďankou (nech by to aj rovno bola Panna Mária), by veru mnohí boli schopní priniesť. Ani by to nebolelo. Z mojej skúsenosti ale vyplýva, že súložou sa nezachraňuje svet, ono skôr naopak, súlož väčšinou všetky problémy sveta vytvára. (22.07.2017)

Tento film je jako poslední starý Hebrejec – sedí sám na vrcholku hory, kaje se za Izrael a čeká na Mesiáše. O posledním filmu ruského génia Tarkovského platí dvě skutečnosti – je nesmírně obtížný na sledování a přetéká v možnostech interpretace. Jedno se pojí s druhým. V počátku říká Alexander, že vše je špatně – civilizace se uchyluje k technice a nejen to, i duchovní hodnoty jsou zavedeny chybně. Je třeba začít znovu – viz Tarkovského oblíbený motiv ohně, kdy je třeba shořet, aby mohl člověk znovu povstat a začít od počátečního „Slova“. Bez pokory se změnit nelze a stejně tak nejde bez pokory přistupovat k tomuto filmu. Jedno se pojí s druhým. Proto bych správně neměl dávat Oběti pět hvězdiček, ale jen čtyři - jako pokorný důkaz toho, že jsem Tarkovského idee plně neobsáhl. Tarkovskij došel v intimitě až na pokraj a jako by se snažil říct, že jeho předchozí velkorysé filmy příliš mluvily (i když mně jsou mnohem bližší), stejně jako mluvil příliš on sám (Tarkovskij) – to dává Alexander najevo například replikou o Gándhím, který jeden den v týdnu s nikým nehovoří. V mnohém je tedy Oběť spořivým filmem – jediné drama zahrnuje bergmanovský výkřik-orgazmus ženy při hrozbě atomových zbraní. Uprostřed filmu ale dává Tarkovskij divákovi návod, když říká, že poetičnost možná zbavuje dílo lidskosti, ale herci jako figury sami o sobě stále musí fungovat. Dále Tarkovskij zabudovává do filmu spousty asociačních symbolů. Model domu, který je pouhou náhražkou, materialismem rozkládající původní smysl. Poté obraz Klanění tří králů. Tenhle tradiční motiv Leonardo přestavěl z naivity do vážné epifanie lidstva, do tajuplné události. Stejně tak je užaslý Alexander, který sice slaví narozeniny a je „obdarovávaný“, ale dobře ví, že pravé hodnoty vězí jinde. Postupně se tedy vrací do lůna, k ženě Marii – do duality hloubky a panenskosti –, aby mohl začít znova a možná i lépe a dobral se významu počátečního „Slova“ a Boha jakožto modlitby, rámované Bachovou árií. (22.12.2007)

Reziser Andrej Tarkovskij /Yvanovo Detstvi, Zerkalo/ natocil svoj posledny film, ktory sa menoval Offret. Ako je u Tarkovskeho dobrym zvykom, film ma mnoho vyznamov a je mimoriadne tazky na pochopenie. Na zaciatku /aj na konci/ zaznie Bachova aria Erbarme dych, mein Gott, az potom sa rozbehne kvalitna filmarska jazda. Nesnazim sa pri filmoch xmrti sa ufilozofovat nad kazdou jednou scenou, ktoru natocil reziser a ani nefylozofujem nad kazdou jednou scenou, ktora je vo filme, proste som len nasadol na filmovu jazdu a nechal sa unasat kvalitnou, ba dokonca genialonou filmarinou. Preto nedavam 5 hviezd, lebo som sa zase nesnazil pochopit kazdu jednu scenu a ani som kazdu veru nepochopil. A som na to hrdy! pri tomto Tarkovskeho filme mi nesedi caste kecanie hlavnych postav, teda som zvyknuty, ze vela sa keca povedzme u Hitchcocka alebo u Truffauta, ale u Tarkovskeho ne. Mne teda toto caste vypravanie sa teda nesedi. Tarkovskij pri toceni Offretu dokonca musel sa na cosi pytat svedskej armady, ktora mu povolila tocit na mieste B, a nie na mieste A, ako to chcel Tarkovskij. Bojler! Poziar na konci filmu sa tiez velmi nepodaril, na prvykrat to nevyslo, preto sa dom musel postavit este raz a znovu zaplait. Koniec Bojlera! Herci ako Erland Josephson /Prsi nam na lasku 1946, Vargtimmen 1968/ hral na urovni a veril som mu herecky vykon, Susan Fleetwood /Persuasion 1995, Souboj Titanu 1981/ bola proste vyborna. Mentalitou sa mi film zdal byt rusky. 85 % (15.03.2016)

Snímek mě víc rozčiloval, než těšil. Možná mě zastihl nepřipraveného, snad to přesně tak mělo být, nevím. Jakoby Tarkovskij natočil Oběť jen a jen pro sebe, jako svůj epitaf, jako zpověď. Apelativní promluvy místy vyznívají trochu vyčpěle - už je formuloval jindy a lépe. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že je mi záměrně upřeno tuto zpověď rozklíčovat. Vadilo mi to. A krásné obrazy ten pocit neutišily. (30.01.2018)

Je to sice uplne stejne uspavaci material jako Nostalgie a Zrcadlo, nicmene Sacrifice ma jednu dost zasadni vyhodu - naprosto dechberouci kompozici, kterou by tomu mohl zavidet i Kubrick. To co se odehrava v jednotlivych zaberech je tak neskutecne promakane, herci se symetricky rozestavuji na centrimetr presne tam kam maji, tam kde zrovna nikdo nestoji se presne exhibuje nejaky konkretne vybrany objekt atd. Dalo by se to brat jako zfilmovane photoalbum. Skoda, kdyby me celkova nezazivnost tak nenudila, mozna bych byl i dostatecne aktivni k vnimani te Tarkovskiho tradicni filozoficke party. 6/10 (04.04.2010)