Reklama

Reklama

Obeť

  • Česko Oběť (viac)
Trailer

Obsahy(1)

Keby sme mali kúska snahy a obetovali sa, každý uschnutý strom na pokraji skalnatého útesu by po pravidelnom polievaní jedného dňa vykvitol. Tarkovského filmová záveť, s príznačným názvom Obeť, básni poetickým štýlom príbeh vzdelaného, zámožného muža menom Alexander, žijúcom na samote v prepychovom dome so svojou rodinou uprostred nehostinného ostrovu. Alexander, dívajúc sa na Leonardov chmúrny obraz Troch kráľov, počuje zvuky započínajúcej sa atómovej vojny značiacej koniec ľudstva. Pre lásku k rodine a odvrátenie hroznej hrozby je schopný obetovať čokoľvek - majetok, súdnosť, dokonca celý svoj doterajší život. Príbeh, hovoriaci striedavo o strachu z budúcnosti a láske k našim blížnym, ktorý si odniesol medzi inými aj Veľkú cenu poroty vo francúzskom Cannes, rozpráva dlhými, temnými zábermi ľudský boj človeka v stretoch z neprívetivou realitou a sústreďuje sa na každý prítomný okamih, v ktorom bádať neodmysliteľného tvorcu. (BloodRoses)

(viac)

Videá (1)

Trailer

Recenzie (111)

easaque 

všetky recenzie používateľa

Tarkovského styl je krásný, ale pro mě už moc zdlouhavý a nudný ... s prominutím všem art labužníkům, ale věřím, že by se totéž dalo zkrátit na hodinu a půl, a bylo by to emocionální a intenzívní stejně, ne-li víc. Někdo to prostě chce mít dloooouhé ;-) [ PŘÍBĚH: 2 /// NÁLADA: 1 /// ART: 3 /// STYL: 3 /// CASTING: 3 (3*MAX) ] ()

okkac 

všetky recenzie používateľa

Od Oběti jsem čekal hodně, ale nadšení se jaksi nedostavilo. Ten film má určitě některé kvality jako opět kamera. Že máme co dočinění s Tarkovským je patrné hned z úplně prvního 10 minutového záběru bez střihu. Ale scénář je hodně plytký a na stopáž filmu nestačí a tak se dostává v určitých okamžicích pocit znudění. Mít to o 40 minut míň by tomu neškodilo. Navíc film se téměř celý odehrává v jednom domě a okolí, takže člověka nepřekvapí ani žádná nová lokace, kterou by mohl zkoumat. I Tarkovsky se drží trochu zkrátka (žádné detailní záběry na vodu - možná jeden). ()

Reklama

rawen 

všetky recenzie používateľa

myslím si, že Tarkovský už věděl, že je to jeho poslední film, možná proto je vlastně nejobecnější, co se týče zaměření, možná proto jej věnoval svému synovi, možná proto je hlavní postavou bilancující starší muž, který se "to všechno" snaží nejdříve shrnout a posléze zachránit... první půlka filmu je nezvykle temná (vizuálně) - nic pro šeroslepé osoby tedy :) pořádně jsem si obličeje všech postav prohlédl až po půlce, kdy se konečně rozední - je to schválně, nebo jsem vážně tak slepý? co dodat dál? vizuálně je to prostě Tarkovský, hudby je málo a je skvěle vybraná, o herectví se dozvíte zajímavé věci přímo ve filmu, obsah je širokopásmý (zajímavé slovo, nevím jakým jiným bych to měl vyjádřit...) - - - celkově účinek o něco slabší než třeba Stalker, přesto skvělý a poctivý Tarkovský, jak ho mám rád - 9/10 ()

Ephemeris 

všetky recenzie používateľa

Stoicizmus a nihilizmus v úvode mi imponujú zo všetkého najviac. Potom prichádza noc a s ňou výrazný filozofický shift. Odklon k hystérii, fatalizmu, no a nepozerateľný je hlavne onen dolorizmus. Akurát ruskú vodku, ktorá môže toto bolestínstvo uhasiť, nahradil kvalitný západný koňak. Tarkovského filmy sú presiaknuté náboženstvom a vierou. Doteraz mi to nikdy nevadilo, tu však áno. Všetci prinášame denne svoje obete. A nemusíme to robiť ani rituálne, ani v mene éterickej bytosti. A takú obeť, ako je súlož s Islanďankou (nech by to aj rovno bola Panna Mária), by veru mnohí boli schopní priniesť. Ani by to nebolelo. Z mojej skúsenosti ale vyplýva, že súložou sa nezachraňuje svet, ono skôr naopak, súlož väčšinou všetky problémy sveta vytvára. ()

Ghoulman 

všetky recenzie používateľa

Lidský život je v určitých ohledech podobný ovocnému stromu. Ze sotva znatelného semínka prorůstá prostorem a časem kmen. Větve se rozpínají, některé usychají a umírají na půli své pouti, jako slepé uličky v našem konání. Jiné v průběhu let zmohutní, určují naše vztahování se k nebi. Některé stromy rostou rychle. Jakoby se nemohly už už dočkat dotknutí se hvězd či slunce a často ve své touze shoří. Uvadají stejně rychle jako rostou, protože podstatnější než výška a majestátnost je vždy růst neviděný. Kořeny, které se zapouštějí do hloubky, kořeny určující pevnost zásad a morálního konání. Avšak tím nejpodstatnějším, řekněme na jabloni, jsou přesto stále plody. K čemu je pompézní růst, či obdivuhodně hluboké kořeny bez užitku ostatním? Člověk je v určitých ohledech podobný ovocnému stromu. Nejdříve musí růst, postupně získávat listy, květy a plody – ty přicházejí až nakonec. V tom tkví rovnováha života – v dozrávání. Naše skutky se často neprojevují ihned po jejich vykonání. Někteří v tom vidí nespravedlnost. Nicméně představte si svět, ve kterém by člověk platil za zlo již při jeho páchání. Nezanikla by pak celá lidská svoboda, svoboda volby (neboť kdo by chtěl páchat zlo, které ho ihned zabolí?). Nicméně i tak – není nakonec mnohem větším trestem, když se člověku ve výčitkách svědomí vracejí skutky zdánlivě hluboce pohřebné v minulosti. Skutky jež už není možné znovu pohřbít, změnit, či napravit a přesto tu jsou, hmatatelné skoro tak, jako sama současnost? Plody našeho života se v rámci řádu věcí proto projevují nikoliv na jeho počátku, ale na jeho konci. V dobách, kdy nám docházejí síly, ve chvílích, kdy je nutné bilancovat, přemýšlet. V letech, kdy už není možné utíkat k mladistvé nerozvážnosti, k divokým večírkům a bezstarostným jízdám. V těch letech se nám vracejí vlastní skutky v jejich celistvosti, v řetězci příčin a následků. Ve své nahotě a opravdovosti. Avšak tím největším šokem, skoro by se dalo říci katalyzátorem těch podstatných hodnot se stává až utrpení. Pohlédnutí do tváře nicoty, která je tak hrůzná, že je nutné otáčet se zpět. Musíme otočit hlavu, abychom zjistili, co můžeme nabídnout jako protihodnotu smrti. Byl náš život opravdu tak plodný, aby vyrovnal ten poslední krok do černé propasti do neznáma? Udělali jsme vždy to, co bylo v našich silách? Nejen pro sebe, ale i pro druhé? Co bylo to, co jsme po sobě vlastně na tomhle světě nechali? Jaký náš život přinesl ovoce? Tarkovskij, jako výsostně duchovní autor (a podle mě také jeden z největších umělců vůbec), nechává na sklonku svého života tuto otázku rezonovat v celém mnohovrstevnatém korpusu své Oběti. Jeho hrdina stojí tváří v tvář konci světa, vlastního života a života svých milovaných. A v této nejhlubší beznaději, v neprostupné tmě najednou zjišťuje marnost svého dosavadního konání. Zbytečnost věcí, které hromadil a které jsou jen popelem a prachem, rozpadající se hmotou. Zbytečnost slávy, která uvadá dřív než dozní potlesk zpod jeviště, protože diváci jsou po konci představení najednou příliš zahleděni do svých vlastních problémů. Patří na pomíjivost peněz, nevyhnutelný rozklad krásy, šílenství moci či chtíče. Najednou celá jeho duše touží po něčem, co by zahnalo jeho strach, touží po návratu k nevinnosti. Po obětí, po mateřském náručí, po životě v pokoji, pokoře a harmonii. Oběť je uzavřením kruhu Tarkovského tvorby. Je to jeho pokání a purifikace a ve svém jádru asi nejčistší film, který jsem zatím viděl. () (menej) (viac)

Galéria (37)

Zaujímavosti (10)

  • Úvodní záběr (po skončení titulků), trvající téměř devět a půl minuty, je vůbec nejdelším záběrem ze všech Tarkovského snímků. Celý film pak sestává z pouhých 115 záběrů. (džanik)
  • První verze scénáře od Arkadije Strugackého se jmenovala „Čarodějnice“ a vyprávěla o zázračném uzdravení muže s rakovinou, který na radu věštce stráví noc s titulní postavou. Později děj nabíral stále vyhrocenější podoby, až se stal příběhem o spáse celého lidstva, jenž má s původní předlohou společný jen motiv hledání záchrany u tajemné ženy. (Zdroj: Letní filmová škola)
  • Poslední film Andreje Tarkovského vznikal ve Švédsku s pomocí stálých členů štábu Ingmara Bergmana (kameraman Sven Nykvist či představitel hlavní role Erland Josephson), zřejmě proto je v něm cítit příklon k psychologickému dramatu v bergmanovském stylu. Temné stránky rodinných vztahů tu vyplývají na povrch doprovázeny pro Tarkovského charakteristickou morální naléhavostí, která tu snad v předtuše autorovy vlastní smrti dostává trochu patetičtější a didaktičtější ráz. (Zdroj: Letní filmová škola)

Reklama

Reklama