Oběť
Offret
Le Sacrifice
The Sacrifice
The Sacrifice
The Sacrifice
The Sacrifice
Réžia:
Andrej TarkovskijScenár:
Andrej TarkovskijKamera:
Sven NykvistHrajú:
Erland Josephson, Susan Fleetwood, Allan Edwall, Guðrún Gísladóttir, Sven Wollter, Valérie Mairesse, Filippa Franzén, Tommy Kjellqvist, Per Källman (viac)Obsahy(1)
Keby sme mali kúska snahy a obetovali sa, každý uschnutý strom na pokraji skalnatého útesu by po pravidelnom polievaní jedného dňa vykvitol. Tarkovského filmová záveť, s príznačným názvom Obeť, básni poetickým štýlom príbeh vzdelaného, zámožného muža menom Alexander, žijúcom na samote v prepychovom dome so svojou rodinou uprostred nehostinného ostrovu. Alexander, dívajúc sa na Leonardov chmúrny obraz Troch kráľov, počuje zvuky započínajúcej sa atómovej vojny značiacej koniec ľudstva. Pre lásku k rodine a odvrátenie hroznej hrozby je schopný obetovať čokoľvek - majetok, súdnosť, dokonca celý svoj doterajší život. Príbeh, hovoriaci striedavo o strachu z budúcnosti a láske k našim blížnym, ktorý si odniesol medzi inými aj Veľkú cenu poroty vo francúzskom Cannes, rozpráva dlhými, temnými zábermi ľudský boj človeka v stretoch z neprívetivou realitou a sústreďuje sa na každý prítomný okamih, v ktorom bádať neodmysliteľného tvorcu. (BloodRoses)
(viac)Videá (1)
Recenzie (111)
Stoicizmus a nihilizmus v úvode mi imponujú zo všetkého najviac. Potom prichádza noc a s ňou výrazný filozofický shift. Odklon k hystérii, fatalizmu, no a nepozerateľný je hlavne onen dolorizmus. Akurát ruskú vodku, ktorá môže toto bolestínstvo uhasiť, nahradil kvalitný západný koňak. Tarkovského filmy sú presiaknuté náboženstvom a vierou. Doteraz mi to nikdy nevadilo, tu však áno. Všetci prinášame denne svoje obete. A nemusíme to robiť ani rituálne, ani v mene éterickej bytosti. A takú obeť, ako je súlož s Islanďankou (nech by to aj rovno bola Panna Mária), by veru mnohí boli schopní priniesť. Ani by to nebolelo. Z mojej skúsenosti ale vyplýva, že súložou sa nezachraňuje svet, ono skôr naopak, súlož väčšinou všetky problémy sveta vytvára. ()
Poměrně dlouho od zhlédnutí mistrových děl jsem si nechával Obět´, abych se měl na co těšit :-). A jak to dopadlo? Snad to nebude bráno jako nactiutrhání, ale přišlo mi, že Andrej Arsenjevič už nebyl úplně ve formě ( z pochopitelných důvodů samozřejmě ) - většinu prvků filmu už jsme totiž viděli v jeho předchozí tvorbě a ani obrazově a atmosférou mi to nepřišlo tak vytříbené jako předchozí kousky. Jistě, možná je větší uměřenost záměr ( jak to zminuje Shadwell ). V tom případě mi to prostě sedlo mín... Ovšem je tu vybroušený koncept, navíc s vícero možnými interpretacemi, pěkně svázaný počátkem a koncem filmu. Za něj dávám lehký nadprůměr. ()
Posledným filmom, ktorý za svoju dlhú režisérsku kariéru Tarkovsky natočil je Obeť(Offret). Fakt, že v čase jeho natáčania už vedel, že ho čoskoro čaká neúprosná smrť len vybičoval jeho kreativitu a schopnosť vytvorenia atmosféry intelektuálneho existencionalizmu ako ju ja rád nazývam. Rozpráva príbeh profesora, ktorý prechádza krízou. Spolu s rodinou a súrodencami trávi víkend v opustenej izolovanej rezidencii, kde sa stanú obeťami bezmocne čakajúcimi na koniec sveta v apokaliptickej nukleárnej katastrofe, ktorá je vo filme vyobrazená len vo forme preletu pár lietadiel a hlasu z televízie. Jej najmarkantnejším znakom je však hysterická agónia strachu a beznádeje, ktorou si každá z postáv svojou vlastnou cestou prechádza. V záujme záchrany sveta sa profesor vyberie za tajomnou Islandskou čarodejníčkou, ktorá pracuje v ich rezidencii ako slúžka. Kvôli záchrane sa s ňou vo forme symbolickej spoločnej levitácie vyspí a svet sa vráti do pôvodného stavu. No to nie je všetko čo musí urobiť. Je potrebné aby obetoval celý svoj predchádzajúci život a hodnoty, ktoré v ňom vyznával. A tak v očisťujúcom akte deštrukcie končí ako prípad pre psychiatriu z choro racionálneho uhľa pohľadu ostatných smrteľníkov bez vedomia kam až táto slepá viera v ideu človek-boh môže viesť. Ďalšou z legendárnych scén sa stáva úmyselný požiar domu a jeho zhorenie do tla, ktoré vytvára pozadie emocionálnej scéne očisty. Je dôležité poznamenať, že vo svojom štábe mal Tarkovsky veľa ľudí z pôvodného štábu Bergmana a tak symbolicky vyznieva aj fakt, že film bol produkovaný vo Švédsku. To dodalo filmu určitý Bergmanovský nádych. Keď by som mal pomenovať jednu základnú tému, ktorú tu rozvíja, bol by to súboj striktnej racionality s nelogikou sveta bez rigidných zásad fyzikálnych zákonov a spirituality. Dôležitým motívom je dieťa symbolizujúce znovuzrodenie a premenu starého skostnatelého na vitálne a mysľou otvorené. Symbolicky vyznieva fakt, že posledná scéna predstavuje záber na dieťa snažiace sa o zázrak oživenia starého vyschnutého konára zapichnutého do zeme(v exile žijúci Tarkovsky, teda vytrhnutý zo svojich koreňov Ruských, umierajúci v procese zázraku znovuzrodenia života), pričom prvá scéna jeho úplne prvého filmu zobrazuje mladého Ivana stojaceho pri mladom zdravom stromčeku v rodnom Rusku. ()
Lidský život je v určitých ohledech podobný ovocnému stromu. Ze sotva znatelného semínka prorůstá prostorem a časem kmen. Větve se rozpínají, některé usychají a umírají na půli své pouti, jako slepé uličky v našem konání. Jiné v průběhu let zmohutní, určují naše vztahování se k nebi. Některé stromy rostou rychle. Jakoby se nemohly už už dočkat dotknutí se hvězd či slunce a často ve své touze shoří. Uvadají stejně rychle jako rostou, protože podstatnější než výška a majestátnost je vždy růst neviděný. Kořeny, které se zapouštějí do hloubky, kořeny určující pevnost zásad a morálního konání. Avšak tím nejpodstatnějším, řekněme na jabloni, jsou přesto stále plody. K čemu je pompézní růst, či obdivuhodně hluboké kořeny bez užitku ostatním? Člověk je v určitých ohledech podobný ovocnému stromu. Nejdříve musí růst, postupně získávat listy, květy a plody – ty přicházejí až nakonec. V tom tkví rovnováha života – v dozrávání. Naše skutky se často neprojevují ihned po jejich vykonání. Někteří v tom vidí nespravedlnost. Nicméně představte si svět, ve kterém by člověk platil za zlo již při jeho páchání. Nezanikla by pak celá lidská svoboda, svoboda volby (neboť kdo by chtěl páchat zlo, které ho ihned zabolí?). Nicméně i tak – není nakonec mnohem větším trestem, když se člověku ve výčitkách svědomí vracejí skutky zdánlivě hluboce pohřebné v minulosti. Skutky jež už není možné znovu pohřbít, změnit, či napravit a přesto tu jsou, hmatatelné skoro tak, jako sama současnost? Plody našeho života se v rámci řádu věcí proto projevují nikoliv na jeho počátku, ale na jeho konci. V dobách, kdy nám docházejí síly, ve chvílích, kdy je nutné bilancovat, přemýšlet. V letech, kdy už není možné utíkat k mladistvé nerozvážnosti, k divokým večírkům a bezstarostným jízdám. V těch letech se nám vracejí vlastní skutky v jejich celistvosti, v řetězci příčin a následků. Ve své nahotě a opravdovosti. Avšak tím největším šokem, skoro by se dalo říci katalyzátorem těch podstatných hodnot se stává až utrpení. Pohlédnutí do tváře nicoty, která je tak hrůzná, že je nutné otáčet se zpět. Musíme otočit hlavu, abychom zjistili, co můžeme nabídnout jako protihodnotu smrti. Byl náš život opravdu tak plodný, aby vyrovnal ten poslední krok do černé propasti do neznáma? Udělali jsme vždy to, co bylo v našich silách? Nejen pro sebe, ale i pro druhé? Co bylo to, co jsme po sobě vlastně na tomhle světě nechali? Jaký náš život přinesl ovoce? Tarkovskij, jako výsostně duchovní autor (a podle mě také jeden z největších umělců vůbec), nechává na sklonku svého života tuto otázku rezonovat v celém mnohovrstevnatém korpusu své Oběti. Jeho hrdina stojí tváří v tvář konci světa, vlastního života a života svých milovaných. A v této nejhlubší beznaději, v neprostupné tmě najednou zjišťuje marnost svého dosavadního konání. Zbytečnost věcí, které hromadil a které jsou jen popelem a prachem, rozpadající se hmotou. Zbytečnost slávy, která uvadá dřív než dozní potlesk zpod jeviště, protože diváci jsou po konci představení najednou příliš zahleděni do svých vlastních problémů. Patří na pomíjivost peněz, nevyhnutelný rozklad krásy, šílenství moci či chtíče. Najednou celá jeho duše touží po něčem, co by zahnalo jeho strach, touží po návratu k nevinnosti. Po obětí, po mateřském náručí, po životě v pokoji, pokoře a harmonii. Oběť je uzavřením kruhu Tarkovského tvorby. Je to jeho pokání a purifikace a ve svém jádru asi nejčistší film, který jsem zatím viděl. () (menej) (viac)
Dlouho se mi kdysi, už jako Tarkovskému věrnému fanouškovi, nedařilo v nějakém pražském filmovém klubu či art kinu na tenhle snímek narazit. No a když jsem se konečně (myslím že v Ponrepu) dočkal, byl jsem dost zklamaný. Ty samé výtky jako u Stalkera - proč probůh musela být postava Erlanda Josephsona ztvárněna jako ufňukaný slaboch?! Ten film by mohl být tak krásný a silný, s takovou velkou a hlubokou hlavní myšlenkou, s tak nádhernými obrazy... Ale to neustálé kňourání hlavního "hrdiny" mi neskutečně lezlo na nervy. Jistě, každý by měl v jeho situaci strach a vnitřní pochyby, ale nechoval by se snad jako baba. Dnes už lidé naštěstí nejsou odkázáni na filmové kluby, neb existují počítače a internet, ten film už mám dlouho uložený, ale stále se nějak nemůžu dokopat k tomu, abych si ho pustil znovu. Až se tak stane, tuhle recenzi třeba přepíšu, nebo doplním. Zatím tedy za tři. ()
Galéria (37)
Fotka © Svenska Filminstitutet (SFI)
Zaujímavosti (10)
- Film se natáčel v Närsholmenu v jihovýchodní části ostrova Gotland. Švédská armáda nepovolila Tarkovskému natáčet na původně zamýšleném nedalekém ostrůvku Fårö. (džanik)
- První verze scénáře od Arkadije Strugackého se jmenovala „Čarodějnice“ a vyprávěla o zázračném uzdravení muže s rakovinou, který na radu věštce stráví noc s titulní postavou. Později děj nabíral stále vyhrocenější podoby, až se stal příběhem o spáse celého lidstva, jenž má s původní předlohou společný jen motiv hledání záchrany u tajemné ženy. (Zdroj: Letní filmová škola)
- Úvodní záběr (po skončení titulků), trvající téměř devět a půl minuty, je vůbec nejdelším záběrem ze všech Tarkovského snímků. Celý film pak sestává z pouhých 115 záběrů. (džanik)
Reklama