Nostalgia

Tenhle film jsem viděl kdysi dávno, označil ho za nepochopitelné umění a zapomenul. Co se změnilo po letech? Vlastně málo. Opět jsem sledoval postavy, kterým jsem nerozuměl, vedoucí dialogy, které mi nedávaly smysl. Čistě z estetického hlediska se dá kochat pečlivě inscenovanými záběry, díky kterým jsou některé scény až fascinující. Ale vzadu v hlavě pořád hlodá pocit, že tím autor možná chtěl něco říci. Tarkovskij byl prostě duchovně někde úplně jinde než já, a tak se na jeho filmy zřejmě nikdy nenaladím. (09.11.2016)

Možná, že nechápu úplně všechny metafory, Tarkovským vyjádřený, ale je to tak podmanivý a krásný. Celej film jsem pochopil jako vyjádření touhy po duchovnu, který za života nepřichází. Ovšem posmrtné krajiny ducha je odměňující a nádhernej. Kromě hudby, herců, témat, je zde zcela uhrančivá krása záběrů. Tolik záběrů, u nichž jsem si řek´, že bych rád udělal takovou fotku, jsem v mnoha jiných filmech neviděl, kdo ví, jestli vůbec v nějakým. Možná, že je film trochu těžší, depresivnější, odráží stav duše tvůrce, ale Tarkovskij neni negativní depresivista. Prostě ukazuje nedostatek duchovnosti, následky tohoto nedostatku a zároveň skrytě říká a doufá, že jenom krajiny a existence nadhmotné, a dokonce i nadduševní, přinášejí naplnění a rovnováhu. P.S. Jak je uvedeno v obsahu "člověk, který zahlédl hrůzný prazáklad světa", prosím, prazáklad světa opavdu není hrůzný, hrůzné je někdy nahlédnutí do své duše, popřípadě nesnesitelnost srovnání chaosu své duše s harmonií a krásou universa, jež celý z prazákladu vychází. Ale od toho jsme tady, abychom chaos svůj s řádem obecným propojili a obrazem Prazákladu se stali. (05.01.2010)

Česká televize končí svoji recenzi větou: Jediným určujícím interpretačním klíčem tohoto navýsost niterného filmu tak zůstává jeho název. To je samozřejmě "blbost v blbosti". Kdo chce dešifrovat Nostalgii, měl by si přečíst esej Sørena Kierkegaarda "Nemoc k smrti", kde je nostalgie uváděna pod přesnějším pojmem "zoufalství". Ostatně Tarkovskij a Kierkegaard mají k sobě blíže, než je možná na běžný pohled patrné. Jejich existenciální filosofie se vyznačuje podobnými rysy, byť jinými než u Sartra nebo Becketta. Porovnejme třeba: Může-li si člověk sám nad sebou zoufat, znamená to, že si uvědomuje, že má já; a zoufá si nad ním, ne nad pozemskostí či nad něčím pozemským. (07.02.2024)

"Co je to za svět, kde na vás blázen křičí, že se nemusíte stydět sami za sebe ??" Filmový svět sebejistého génia a ruského hypnotizéra Andreje Tarkovského.. Svět, který mě nepřestává fascinovat.. Nostalgie silně asociuje, odkazujíc se na něj, Zrcadlo, a byť jeho kvalit nedosahuje, skýtá diváku další formálně precizní mnohovrstevnatý filmový zážitek.. (28.08.2016)

Jsem na sebe pyšná, vydržela jsem celé dvě hodiny, pět minut a třicet pět sekund mého prvního setkání s Tarkovským a troufám si tvrdit, že i posledního. Z filmu vyzařuje klid, který plíživě nahrazuje neidentifikovatelná forma šílenství, dosahující až hypnotického účinku na diváka, který přichází o svobodnou vůli a není schopen vypnout přístroj, který na něj působí silou statické kamery, věčného přítmí a protisvětla, naaranžovaných kompozic, mlhou, provazovým lijákem, plynoucí vodou, slovy, zhmotnělými zvuky dějů a psího dechu v polomrtvém lázeňském městě, kde se stopařům cizích vzpomínek nevyplatí ani sundat si kabát ... Nepochopené menu, nestrávené sousto a neukojený hlad. (12.03.2013)