Andrej Rubľov

Co znamená Markéta Lazarová pro českou kinematografii, tedy monumentální (a velmi nákladnou) středověkou fresku, znamená Andrej Rublev pro kinematografii sovětskou, potažmo ruskou. Měl to být sebevědomý symbol poválečného vzestupu sovětského filmu, pro éru Chruščovova vedení měl představovat totéž, co Petrovův Petr Veliký pro Stalina a jeho partu. Tarkovskij ale snímek kormidloval směrem k náboženské symbolice a mysticismu, konec konců původně nazval své dílo Andrejovy pašije. Osm let si režim s filmem nevěděl rady, než ho vzal na milost. Tarkovskij hodně energie věnoval vytvoření pocitu autenticity - snažil se o syrový, naturalistický styl, používal hrubé, neopracované materiály. Určitě jde o zásadní dílo národní kinematografie, které by dnes vznikalo jen stěží. Pro mě jde o nejstravitelnější Tarkovského film, ale i tak platí, že proslulé několikaminutové záběry leckoho vyčerpají. Pokud jsem v úvodu zmínil Markétu Lazarovou, ta pro mě představuje zřetelně sympatičtější a atraktivnější verzi středověku. I ta stopáž je v případě Markéty rozumější. 205 minut režisérské verze svědčí o tom, že Tarkovskij na diváka nemyslel. Celkový dojem: 80 %. (10.02.2020)

Poprvé jsem Andreje Rubleva viděl ve středoškolském filmovém klubu, nepochopil z něj vůbec nic, málem u něj umřel nudou a ohodnotil ho 2*. Teď asi po pěti letech jsem se konečně odhodlal k jeho opětovnému zhlédnutí a vše trochu přehodnotil. Film je po všech stránkách úžasně natočený, což jsem tehdy nedokázal ocenit a konečně mi byl docela srozumitelný (rozhodně ne úplně, ale to asi nemůže být nikomu). Jediné, co bych mu dnes vytkl, jsou rádoby všeobecně platná humanistická poselství a vznosné otřepané fráze. Některé věty, které sám Rublev pronáší, působí hodně trapně a pouze efektně, ale vůbec ne realisticky. Vyznění filmu to pak spíš škodí, protože se Tarkovskij snaží zobecnit smysl filmu a usnadnit tak divákovi jeho pochopení. To by si však měl divák najít sám. (25.09.2007)

Tak jsem viděl Andreje Rubleva. Přistupoval jsem k slavnému tříhodinovému opusu velmi opatrně, žel celkový zážitek mi nedokázal patřičně vykompenzovat náročnost sledování. Výtvarná a technická stránka filmu jsou naprosto brilantní: spousta pohybů kamery po velkých celcích, precizní historická výprava, davové akční scény a v poslední třetině i fascinující náhled na tvrdou fyzickou práci při výrobě a věšení zvonu, to vše zajistilo, že jsem častěji měl z Andreje Rubleva i pozitivní dojmy a na některé pasáže jsem hleděl přímo fascinovaně. Ovšem nebýt pár scén kolem malování a výroby fresek, byť se ve výsledku celkem ztrácí, a dlouhé závěrečné videoprezentace Rublevových obrazů, na základě většiny filmu by mi možná ani nedošlo, že sleduji životopisný snímek o slavném malíři, jelikož mi připadalo, že se umělcovu dílu věnuje dost okrajově. Jako filozofický film řešící témata umělce ve vztahu ke společnosti, režimu, náboženství apod. by na mě Andrej Rublev snad i mohl fungovat, kdyby na mě nebudil tak studený dojem, představitel v hlavní roli nepůsobil podobně nezáživně (co na tom, že prý strávil pro autenticitu během natáčení kdovíjak dlouhý půst, když si mě ničím nezíská a tím pádem i k jeho postavě se mi hledá hlubší vztah...) a dialogy na podnětná témata neevokovaly bezemoční výměnu napsaných replik. Výtvarně nádherné provedení protkané řadou jedinečných záběrů (včetně toho snad nejpůsobivějšího v úplném závěru) značně zachraňuje mé hodnocení, vede mě k jistému uznání a také vnímání osobitě stylové pocty dávnému výtvarnému umělci ze strany režiséra a kameramana, ale jako celek ve mně vyvolává často víc pustého chladu, než nadšení. [65%] (21.09.2023)

(2x) - Teprve druhý celovečerní snímek Tarkovského o životě ruského malíře ikon je rozdělen na několik kapitol z Rublevova života. Sám režisér shromaždoval materiály o jeho životě několik let, nechtěl jen nahromadit suchá fakta, ale přiblížit lidem myšlenky tohoto výjimečného muže. A tak vznikl černobílý historický film, který sám o sobě není pouhou rekonstrukcí, ale spíš pohyblivou ikonou, která vypráví svůj vlastní příběh. Už ten černobílý obraz bývá v některých scénách až příliš výtvarně ztmaven či zkontrastován, takže vypadá opotřebovanější/starší, než je. Některé tahle ponurost černo-šedé může zaktivizovat, jiné -zhýčkané barevnými filtry moderních filmů - spolehlivě uspat. Pokud jde o mne, zůstávám nestranným středem, protože to není jen obrazová stylizace, co dělá Rubleva ojedinělým. Příběh není pojat jen jako studie jedince, který překročil stín své doby, aby pak za to platil, ztratil iluze, sám sebe a nakonec se při fenomenálním gloria zase našel, byl uznán a umřel. Andrej není hlavním hybatelem děje. Vše, čím prochází se sice děje za jeho přítomnosti, ale zřídkakdy jím přímo ovlivněno. Jsou to právě jeho oči, kterými vnímáme svět. Zprvu vidíme idealistu, který chce sloužit lidem, aby se místo toho setkal s lidským nepochopením, nenávistí a dokonce vraždou. Je proto zbaven iluzí až naturalistickým způsobem (masakr v kostele). Pak se nám Rublev ztrácí ze zorného pole, odsunut do rozjímání a pokání. Poslední kapitola je zaměřena na jinou postavu, která zdánlivě nemá s Rublevem nic společného. Až později, kdy se ukáže její talent a nečekané schopnosti se navrací na plátno Rublev jako hlavní postava a je jasné, že oba jsou v podstatě stejní. Slovo závěrem - Tarkovskij vyhnal historický film na nové zelené pastviny (kde se pasou koně ze začátku i konce filmu), aby ukázal, že někteří nadčasoví průkopníci si nezaslouží rozplácnout na zemi (jako muž v úvodní kapitole). (26.07.2006)

Zajímalo by mě, jak vypadal Bergman, když tohle veledílo uviděl poprvé, protože Sedmá pečeť je oproti Rublevovi jenom takový odlesk. Asi i proto shledal Rubleva za nejlepší film vůbec. Což je zároveň příznačná cesta inspirace a obdivu – určitá klika režisérů vzhlíží k Hřebejkovi, Hřebejk vzhlíží k Woody Allenovi, Allen vzhlíží k Bergmanovi a Bergman vzhlížel k Tarkovskému. A Tarkovskij... ten už neměl ke komu vzhlížet. Proto vzhlížel k Bohu. Andrej Rublev je rázná facka všem kostýmním dramatům v čele se zpátečnickým Spartakem od Kubricka a ještě o zlomek nevalnějším Lawrencem z Arábie. Přes nesamozřejmost a mimovolnost filmu (roztřesená forma a alegoričnost) je celý Rublev pečlivě naplánovaný a za každým záběrem stojí jasný záměr s možností jasného výkladu. Takrovskij kupříkladu nechal zorat celé pole v první epizodě, aby dosáhl tmavšího pozadí ve scéně, nebo přikázal vyměnit stovky osikových polen za březová. Jak vidno, i vizionářství se neobejde bez systematického perfekcionismu. Tarkovskij - génius a filmový básník - má nad svou freskou neuvěřitelnou kontrolu a může si tak dělat, co se mu zamane – to je druhá věc, kterou si člověk uvědomí hned po té první: jak zacházet s tímto monstrem? Určitě na něj nelze napasovat tradiční kritéria. Takhle silnou rezonanci po skončení filmu zažije člověk jen párkrát za život (viděl jsem 205 minutový DC), a tato rezonance se přirozeně neslučuje s prvoplánovou zábavou. Závěrečná pasáž se zvonem patří oprávněně mezi to nejlepší, co filmové plátno nabídlo, a nejenže v ní Tarkovskij zaktivizoval dynamiku filmu, čili jako by se omlouval za předchozí zádumčivost, tato pasáž v sobě nese i výchozí rozpor – Rublevův nevyužívaný malířský „dar" od Boha versus iniciativa zvonaře Boriska. Zatímco Rublev je pouhý pozorovatel (viz návaznost na mnohoznačnou perspektivu filmu a podstatu ikon), který ve své latenci dojde až k rezignaci a mlčení, Borisko je jeho opakem. Sám (-spoiler-) zorganizuje riskantní úkol a odlije nový zvon pro knížete, a to i přes to, že tajemství „dar" odlévání nezná. Uvedený výchozí rozpor tedy prochází v závěru syntézou a je onou „předzvěstí probuzení Ruska". Rublev nalézá v činu Boriska ztracenou víru a oba po „zkoušce života" odcházejí konat, co umí nejlépe. (20.11.2007)