Andrej Rubľov

Tak jsem viděl Andreje Rubleva. Přistupoval jsem k slavnému tříhodinovému opusu velmi opatrně, žel celkový zážitek mi nedokázal patřičně vykompenzovat náročnost sledování. Výtvarná a technická stránka filmu jsou naprosto brilantní: spousta pohybů kamery po velkých celcích, precizní historická výprava, davové akční scény a v poslední třetině i fascinující náhled na tvrdou fyzickou práci při výrobě a věšení zvonu, to vše zajistilo, že jsem častěji měl z Andreje Rubleva i pozitivní dojmy a na některé pasáže jsem hleděl přímo fascinovaně. Ovšem nebýt pár scén kolem malování a výroby fresek, byť se ve výsledku celkem ztrácí, a dlouhé závěrečné videoprezentace Rublevových obrazů, na základě většiny filmu by mi možná ani nedošlo, že sleduji životopisný snímek o slavném malíři, jelikož mi připadalo, že se umělcovu dílu věnuje dost okrajově. Jako filozofický film řešící témata umělce ve vztahu ke společnosti, režimu, náboženství apod. by na mě Andrej Rublev snad i mohl fungovat, kdyby na mě nebudil tak studený dojem, představitel v hlavní roli nepůsobil podobně nezáživně (co na tom, že prý strávil pro autenticitu během natáčení kdovíjak dlouhý půst, když si mě ničím nezíská a tím pádem i k jeho postavě se mi hledá hlubší vztah...) a dialogy na podnětná témata neevokovaly bezemoční výměnu napsaných replik. Výtvarně nádherné provedení protkané řadou jedinečných záběrů (včetně toho snad nejpůsobivějšího v úplném závěru) značně zachraňuje mé hodnocení, vede mě k jistému uznání a také vnímání osobitě stylové pocty dávnému výtvarnému umělci ze strany režiséra a kameramana, ale jako celek ve mně vyvolává často víc pustého chladu, než nadšení. [65%] (21.09.2023)

Hodně těžká osudovost a výborná podívaná. Andrej Tarkovskij si zřejmě někde sehnal stroj času, přenesl se do 15. století a pořídil dobový záznam. Knížecí zaprodanost cizákům, rozjímání a každodenní lpění na obyčejném životě, otrocká víra, která vznáší do mysli jen pochybnosti, touha po světském životě, která omrzí tak rychle jak přišla, osudný dar talentu, který působí jen rozvrácenost a závist, tíha hříchu, bláznivá, němá prostota, silná touha mládí pokračovat v generačním umění a nakonec všeobecné prozření. Velkolepost a zmíněná osudovost snímku je naprosto neoddiskutovatelná, Tarkovskij nám po Bergmanovi a Vláčilovi také popsal morálku a cítění dobové společnosti, ovšem Tarkovskij to vzal opravdu hodně zhurta. Volnost režie i zúčastněných herců je skutečně jedinečná a známý dodatek k filmu, o zranění, či usmrcení zvířete, si Tarkovskij do závěrečných titulků rozhodně dát nemůže. Až tak to chtěl mít reálné a skutečně, povedlo se. Tarkovskij rozhodně jen nefilmoval, vyprávěl. (22.01.2013)

Kdysi hodně dávno, když jsem ještě snad ani nevěděla, co je to film, natož abych věděla, co je Tarkovskij, jsem v nějaké knize narazila na fotky z Andreje Rubleva. A pořád jsem na ně pak musela myslet a šíleně jsem toužila zhlédnout ten film. Jenže já jsem opravdu všestranně neschopná, takže mi stále unikal a já si ho po několik let dnem i nocí jenom představovala. Tak. A teď to mám konečně za sebou, bylo to překrásné a doufám, že mě čeká nějaká veselejší životní etapa. (09.01.2008)

Nemám chuť psát tento komentář, protože se obávám, že bych se mohl opakovat. Byl ale předem "objednán", takže splichtím pár vět, ve kterých se pokusím naštvat většinu uživatelů :-) Za prvé musím říct, že po dosledování jsem chtěl umřít. Ještě nevím, jestli to mám brát positivně či ne, takže tomu nechám neutrální hodnotu. Tenhle typ filmů, jako je Markéta Lazarová nebo právě Andrej Rublev, jdou zcela mimo mě. Přijdou mi odtažité, neosobní, rozhárané a samozřejmě - nezábavné. Ani na vteřinu se mi bohužel nestalo, abych přestal myslet na to, že sleduji film. Zapůsobilo na mě několik velmi povedených záběrů, převážně na stylového Rubleva v kápi, zaujaly dialogy (především na začátku), naštvalo mě týrání koní a pobavily některé kruté pohledy na poslední výdechy těžce zraněných lidí. Hudby jsem si takřka nevšiml, samozřejmě vyjma konce, kde na mě zapůsobila dojmem těžce účelovým. Tyhle filmy nechápu, a proto slibuji, že se jim do budoucna budu snažit vyhýbat... (02.11.2006)

Ať už díky prostředí středověku nebo otázky hledání boha a smyslu bytí Andrej evokuje Vláčilovu Marketu Lazarovou nebo ještě spíše Bergmanovu Sedmou Pečeť. Hlavní hrdina se proti krutosti okolí také obrňuje vlastním přetransformováním víry. Vyslovuje slib mlčení a přestává dělat to, co bylo dříve jeho posláním a co uměl nejlépe – nechat skrze své dílo k ostatním lidem promlouvat boha. V kontrastu s Rublevovým zahozeným talentem a schopnostmi je mladý zvonař se zbrklou touhou tvořit a také po sobě zanechávat hodnoty. (04.01.2011)