Nepřítel

Po shlédnutí Sicaria jsem usoudil, že Denis Villeneuve je současný režisérský génius. Když tedy v televizi následoval jeho Nepřítel s rozporuplným hodnocením, vůbec jsem neváhal. Průser je, že na první dobrou jsem po ani ne půl hodině u filmu dost brutálním způsobem vytuhnul a zbytek jsem musel dohnat až další den. Nepřítel není vůbec jednoduchej film. A první půl hodina už vůbec ne. Nic se v ní neděje, na první pohled. Po shlédnutí poslední scény ale budete mít pocit, jak kdyby se v ní stalo úplně všechno, protože ve filmu vůbec nic nepochopíte. Čistě vzato si ale myslím, že tohle je asi nejhorší film s postavou, která je narušená a ještě k tomu s rozdvojenou osobností. Málokdy takové příběhy zklamou a tenhle mě docela zklamal. (22.11.2015)

Film na bednu, do slova a do písmene. Denis na mě s ním udělal rozhodně větší dojem, než se svým minulým kouskem. Pečlivě budovaná atmosféra, stupňující se napětí, solidní herecké výkony a hlavně naprosto šokující konec. Konec, který jsem tak nějak nepobral, což mi ale vůbec nevadí. Na druhou stranu, nemusím vědět všechno. (06.09.2014)

Adamův žebřík? Torontský Fuck Club? Dva Jakeové tak trochu jinak? Kdepak, jen jeden malý hypnotický mindfuck o tom, že kdo je naplňován partnerským vztahem a všemi jeho produkty, ten nemá doma pavouky.. Povídá se, že každý má na světě dvojníka a s přihlédnutím na Marxovu teorii se můžeme dohadovat, jestli vy / já představujete tragédii a onen dublér frašku, či zdali jsou „role“ obráceně. Pravda je ale bohužel úplně jinde. On totiž žádný dvojník neexistuje, protože každý z nás je zároveň tragédií i fraškou a je ovládán diktátorem (NEPŘÍTELEM) ve svém podvědomí.. Chytrý film, při bližším „ohledání“ dokonce velmi smysluplný, ale pokud si k němu odmítnete hledat cestu, uvidíte jen nedostatečnou insekticidní činnost v metropoli Ontaria. Spolupráce Villeneuve, Gyllenhaal doposud splňuje ty nejvyšší nároky.. (06.10.2014)

Racionální vysvětlní možná existuje, možná že ne, a možná je to taky úplně jedno. Villeneuve je samozřejmě super řemeslník, ale umělce v něm minimálně v tomhle případě nevidím - na to jsem se místy pořád moc nudil a rozplétání (nebo předení) motivačních pavučin mi nepřišlo zdaleka tak vtahující a podnětné jako u vrcholného Lynche (jehož taky úplně neobdivuji, ale umělec je to s velkým U). Škoda, že podobné slabiny doprovází všechny filmy Villeneuva, jinak samy o sobě zajímavé a místy i stylové. 70 (10.02.2017)

Tak už chápu, proč v Malströmu ryba (či spíš posloupnost ryb) vypráví "velmi starý příběh". Takže Malström je o tom, jak to mají holky a Enemy o tom, jak to mají kluci? Pak se nemůžeme divit, že naše (totiž západní) civilizace vymírá. Těhotenství, sexuální a partnerské vztahy i vlastní identita jako problém, ano hrozba. Podstatná je samota a dezorientace. On v Enemy i ona v Malströmu jsou duševně narušeni právě do té míry, do jaké jsou osamocenými individualizovanými členy civilizace v jejím současném stupni. Není na nich nic nenormálního či nemorálního, slova "duševní narušení" berte striktně jen v jeich základním významu, ostatně jedním (dobře zdůvodnitelným) pólem interpretačního rozpětí Enemy je, že celý ten film je něčím snem (viz Traffic). Vír v moři plném ryb i pavoučí síť jsou něčím, v čem uvízneš a už tě to nepustí, podstatně centrovány tím, co tě pohltí. Na Enemy je mj. krásné jednak konfůzní vyprávění, jednak to, že i když si ho znovu nepustíte a nic nepochopíte, ocitáte se v lůně vnitřní krize vysoce civilizovaného anonymního individua, přičemž interpretace "jak to teda bylo" nemá vliv na to, co si z toho který divák vezme. (Málokdy jsem při čtení čsfd komentářů k nějakému interpretačně náročnému kousku tak bohatě odměněn rozličnými interpretacemi, z nichž žádná není k zahození, včetně Chezush v diskusi.) Např. aspekt, který já tam především vidím (fatální krize dezorientovaného individua v naší civilizaci) je v opozici ke klasicky psychoanalytickému výkladu stejně málo, jako jsou příslušné segmenty skutečnosti k sobě. Omezíme-li se však tématicky na komplex naznačený jednoznačným spojením izolovaného záběru na nahou těhotnou Helenu v ložnici v samém úvodu filmu s "tamtím" pohledem do ložnice v samém konci, můžeme považovat jména obou partnerek (která zazní až ke konci, zatímco jména jejich mužských protějšků slýcháme neustále) za návodná - jména Marie a Helena excelentně představují protichůdné extrémy mužsky definovaného archetypu ženy a takto utvářejí jeho komplementaritu. (Přidělením těchto jmen jejich nositelkám opačně, než by bylo lze očekávat, se autor vyhnul nemístnému zjednodušení - z hlediska hrdinova komplexu nelze počítat s tím, že tato žena je nějaká a tato zase jiná, což po přečtení komentářů nemusím nijak zvlášť dokazovat.) Co znamená Adam ve vztahu k ženě, netřeba připomínat - proti němu lze postavit "vzdorujícího" sv. Antonína i s jeho vidinami. Ale to jen tak na okraj. Budu se muset znovu podívat i na ten Malström a - jiných Vileneuvových filmů krom jednoho kraťase dosud nevidše - začínám mít pocit, jako by jeho dosavadní tvorba byla (tématicky) jen přípravnou průzkumnou prací pro něco opravdu velkého. (13.06.2016)