Nepřítel

Důvěrné, zároveň velice odtažité v náznacích vyprávěné dílo. Villeneuve si jede tu svou a vede diváka industriálním městem do pokoje, který se koupe v temnotě. Otevře dveře, zavede vás dovnitř a pak zmizí a nechá vás tam se všemi otázkami a chmurami.... zemřít? Gyllenhaal 1 boží, Gyllenhaal 2 správná svině. Chaos je nedešifrovaný pořádek. (25.04.2014)

Tak už chápu, proč v Malströmu ryba (či spíš posloupnost ryb) vypráví "velmi starý příběh". Takže Malström je o tom, jak to mají holky a Enemy o tom, jak to mají kluci? Pak se nemůžeme divit, že naše (totiž západní) civilizace vymírá. Těhotenství, sexuální a partnerské vztahy i vlastní identita jako problém, ano hrozba. Podstatná je samota a dezorientace. On v Enemy i ona v Malströmu jsou duševně narušeni právě do té míry, do jaké jsou osamocenými individualizovanými členy civilizace v jejím současném stupni. Není na nich nic nenormálního či nemorálního, slova "duševní narušení" berte striktně jen v jeich základním významu, ostatně jedním (dobře zdůvodnitelným) pólem interpretačního rozpětí Enemy je, že celý ten film je něčím snem (viz Traffic). Vír v moři plném ryb i pavoučí síť jsou něčím, v čem uvízneš a už tě to nepustí, podstatně centrovány tím, co tě pohltí. Na Enemy je mj. krásné jednak konfůzní vyprávění, jednak to, že i když si ho znovu nepustíte a nic nepochopíte, ocitáte se v lůně vnitřní krize vysoce civilizovaného anonymního individua, přičemž interpretace "jak to teda bylo" nemá vliv na to, co si z toho který divák vezme. (Málokdy jsem při čtení čsfd komentářů k nějakému interpretačně náročnému kousku tak bohatě odměněn rozličnými interpretacemi, z nichž žádná není k zahození, včetně Chezush v diskusi.) Např. aspekt, který já tam především vidím (fatální krize dezorientovaného individua v naší civilizaci) je v opozici ke klasicky psychoanalytickému výkladu stejně málo, jako jsou příslušné segmenty skutečnosti k sobě. Omezíme-li se však tématicky na komplex naznačený jednoznačným spojením izolovaného záběru na nahou těhotnou Helenu v ložnici v samém úvodu filmu s "tamtím" pohledem do ložnice v samém konci, můžeme považovat jména obou partnerek (která zazní až ke konci, zatímco jména jejich mužských protějšků slýcháme neustále) za návodná - jména Marie a Helena excelentně představují protichůdné extrémy mužsky definovaného archetypu ženy a takto utvářejí jeho komplementaritu. (Přidělením těchto jmen jejich nositelkám opačně, než by bylo lze očekávat, se autor vyhnul nemístnému zjednodušení - z hlediska hrdinova komplexu nelze počítat s tím, že tato žena je nějaká a tato zase jiná, což po přečtení komentářů nemusím nijak zvlášť dokazovat.) Co znamená Adam ve vztahu k ženě, netřeba připomínat - proti němu lze postavit "vzdorujícího" sv. Antonína i s jeho vidinami. Ale to jen tak na okraj. Budu se muset znovu podívat i na ten Malström a - jiných Vileneuvových filmů krom jednoho kraťase dosud nevidše - začínám mít pocit, jako by jeho dosavadní tvorba byla (tématicky) jen přípravnou průzkumnou prací pro něco opravdu velkého. (13.06.2016)

Denis Villeneuve je prostě absolutní bůh. Má svůj nezaměnitelný styl a úspěšně se přesnul i do mainstreamu, kde dokáže velice snadno zmást nepozorné diváky. Už pár let víme, že Jake Gyllenhaal se transformoval v herce, co dokáže poctivě zahrát všechno, ovšem počátek byla dvojspolupráce s režisérem v roce 2013. Rozuzlení příběhu rozebírat nebudu, krása tkví v tom, že smysl a parafráze v Enemy si musí každý najít sám, já si film bezostyšně užíval a ačkoliv mi občas přišlo divné, že je ve filmu je vše strašně temné a "dva" hlavní protagonisté na každou skutečnost reagují jako na největší mysterium na světě, nic mi to však nezkazilo na parádním dojmu tohoto velice nedoceněného mindfucku...9/10 (20.12.2016)

V kabátku utkaném ze surrealistického přediva, ozdobeného lákavými tóny hudby se promenuje před divákem Rubikova kostka, kterou málokdo poskládá napoprvé. V pootáčení kostiček na správná místa brání i báječná atmosféra filmu, která diváka připravuje na tradičně pojatou pointu mystery. Pro mě se stal Nepřítel filmem o hledání. Ať již se jedná o hledání jeho smyslu, nebo o hledání našeho nepřítele v nás. Tohle je snímek pro všechny, kteří nesnáší polopatické filmy. Nad Nepřítelem můžete celkem dlouho přemýšlet. (02.12.2022)

Asi sa to dá brať ako čisté podobenstvo, možno to chápať (čisto teoreticky) aj doslovne ako sci-fi, čo z toho taktiež robí podobenstvo. Len je trochu škoda, že v záujme tej divnosti a túžbe po nezávislosti je samotný príbeh trochu slabší, zápletka sa vyvíja pomaly nie kvôli atmosfére, ale aby sa to natiahlo aspoň na tú hodinu a pol. "Pavučiny" uvidíme počas filmu niekoľkokrát a pokiaľ chcete vysvetlenie, prečo zrovna pavúci a totalita, tak si povedzte, že sme všetci v súčasnosti závislí na webe, tak prečo nie. Škoda, že sa to nedotiahlo ešte trochu ďalej, že sa to berie tak extrémne vážne a že chýba tomu nadhľad a humor. Ja by som určite vymyslel nejakú sekvenciu na tenisovom turnaji, kde by mali všetci bordel v tom, kto je práve na ktorej strane kurtu. Určite si treba prečítať ten viackrát zmienený odkaz na vysvetlenie, najmä kvôli paralelám k spisovateľovi knihy, ktorej je Enemy adaptáciou. Takže po pozretí odkazu na youtube si človek povie, že iba to je tá správna analýza a mňa by zaujímalo, či Villeneuve robil film s tým, že aj tie rozdielne vysvetlenia sú všetky správne, alebo iba tá psychologická analýza jedného muža a jeho boj so ženami, ktorý nechce prevziať zodpovednosť za svoj život. Metafory k tejto téme fungujú presne. (29.05.2014)