Fantomas sa hnevá

“Vzpomínám si. Jsem mrtvá. Já jsem Raymonda.“ Mrtvá? Mrtví si na nic nevzpomínají. Přicházela k sobě. Raymonda, která se utopila v Seině, se probírala k životu. Pomalu se jí vracelo vědomí. Přivykla už tak dokonale pocitu smrti, že odvykla pocitu života. A přece se jí rychle rozproudila krev v žilách a normálně rozbušil tep, který během jejího bezvědomí zeslábl a téměř ustal. „Kde to jsem? Co se to se mnou stalo?“ ... Škoda, že drtivá většina dnes zná Fantomase pouze z moderních filmových parodií, a v životě si nepřečte skvostně pokleslé a nádherně temné romány Pierre Souvestra a Marcela Allaina, jež na počátku 20.století tak zbožňovali surrealisté. Pokud ale chcete poznat skutečného génia zločinu, poradím vám: Ptejte se po Červené vose. Nasedněte do Fiakru noci. A možná pak ty filmy uvidíte v trochu jiném světle. ... “Márnice,“ zašeptala. „To je márnice. Mysleli si, že jsem utopená.“ Ale ne, nebyla to márnice, protože u stěny spatřila lidské kostry v řadě jednu vedle druhé, zavěšené od stropu na dlouhých provazech. Na dvou sousedních stolech ležely dvě bílé postavy, přikryté rubáši. A o kus dál... Pod chodidly ucítila Raymonda chladnou a mrazivou vlhkost lepkavých dlaždic. Potácivě se rozběhla k posledním stolům. Tam spatřila něco nepojmenovatelného, hnusného, co hrůznou děsivostí převyšovalo všechny výtvory nejbujnější fantazie. Ležela tam mrtvola ženy, natažená na zádech. Bývala to bezpochyby mladá žena, protože paže si dosud zachovaly jemný a pěkný tvar. Ale tělo bylo v naprostém rozkladu. Nafialovělé maso světélkovalo, jedno oko chybělo a místo něho zela v obličeji díra, z poloviny pravé tváře visely cáry. Břicho se proměnilo v hromadu hemžících se červů. Raymonda uskočila a shodila přitom na podlahu něco těžkého a splasklého. Byla to noha vytržená z kyčle, na níž po celé délce stehna bylo ještě netknuté maso. Avšak kosti na chodidle a na lýtku byly úplně holé, jakoby oškrábané. „Bože, já blázním,“ pomyslela si, a s hlavou v dlaních běžela na druhý konec místnosti. Když míjela stůl, na němž se probudila, nohy se jí zapletly do rubáše. Chtěla se ho zbavit, jenom se však ještě víc zamotala a skutálela se na zem. Přitom se rukama chytila za cosi, co se na ni převrátilo. Cítila, jak jí po nahých pažích stéká nějaká studená tekutina, kapku po kapce, pomalu. (24.08.2007)

"Pronásledují mě, já se otočím a srazím dva lotry svou třetí rukou." Třírukej komisař Juve je skvělej. A byl by skvělej i tehdy, kdyby neměl střílející dřevěnou nohu, střílející doutníky a ztopořenou pásku přes oko. Jeho stíhání Fantomase, Fandora i tří profesorů Lefevrů je prostě dokonalý. Kdepak zavedený postupy, to chce instinkt. Pak by mohl Fantomas pláchnout jedině v lítajícím Citroenu, což by byl samozřejmě úlet. A jelikož se v tom zmatku neustále pohybuje i nádherná Helena, tak bych si ji dovolil pozvat na oběd do Říma, abychom se mohli společně pobavit nad genialitou vyznamenaný hvězdy francouzský policie. (20.02.2022)

Mé hodnocení všech tří dílů Hunebelleho "Fantomase" ("Fantomas", "Fantomas se zlobí" a "Fantomas kontra Scotland Yard") a můj názor na ně jsou ZDE. (Vysvětlení, proč hodnotím více snímků jako celek, lze nalézti na mém profilu v úvodní části "O hodnocení".) (17.08.2018)

Štvorruký Funes je nezabudnuteľný, také štyri ruky by sa hodili aj našim politikom, dvomi umelými by mohli stláčať tie parlamentné tlačítka, čo im aj tak nejde dobre, a reálnymi skrytými rukami hrabať tie svoje zlodejiny. Mylene Demongeot zároveň dokazuje, že v šesťdesiatych rokoch sa ženy obliekali krásne a príťažlivo a aj tak vyzerali. Dnešné opuchnuté kačeny tam nevidno. (24.12.2022)

Není to nejslabší, ale nejméně silný článek Fantomasí série, což ale neznamená, že by nestál za vidění. Zápletka je v podstatě stejná jako v jedničce – novinář Fandor a komisař Juve se honí za Fantomasem a ten se pro změnu zajímá o vládu nad světem a o Fandorovu přítelkyni Helenu. Za nejlepší moment filmu považuji scénu, ve které Juve vysvětluje lékařskému konziliu, že má třetí ruku… :) (01.04.2011)