Moji priatelia

Tenhle italský humor u mě nikdy moc nefungoval a tady tomu nebylo jinak. Uznávám, že pětice herců se snažila, jak mohla, mě ale na lopatky nepoložila. Zvláště první polovina filmu byla k nepřežití. Ve zbytku už se sem tam něco našlo (návštěva večírku) a konec byl asi nejlepší pasáží z celého filmu. (17.03.2014)

Pro mne je to spíše tragikomedie. Jednotlivé části jsou vtipné a pobaví. Ale nikdy nezapomenu na scénu jak jeden z těch čtyř přátel volal svojí manželce a ta zatímco on se nějaký čas královsky bavil daleko od domova, mrzla v telefoní budce a neměla v to období ani na pořádné boty pro sebe i to děcko co tam bylo s ní( nebo těch dětí bylo víc?). A manžel jí docela sprostě lhal, když jí vysvětloval proč nejde to, či ono. On se ale dobře bavil!!! Podvádění manželky nepovažuji za dobrou zábavu. Vypadám asi jako někdo kdo nedokáže pochopit dobrý vtip, ale mám manželství ze kterého jsem každý den z těch patnácti let spolu strávených čím dál více nadšený. Takže v takovýchto věcech opravdu nic vtipného vidět ani nemůžu. Dávám sice tři hvězdičky. Ale vidět to už nemusím. (23.10.2008)

Klasická bláznivá italská komedie? Ano i ne. Předpokládám, že ano tím humorem a drsnými legráckami (jako třeba fackování lidí v oknách rozjíždějícího se vlaku). Určitě ne poměrně vážným pojetím s kapkou ironického filosofování Philippa Noireta coby ústředního vypravěče, který se v roli nestora bláznivé partičky často nad svým jednáním i originálně zamýšlí. ,,Sám jsem se ptal, zda právě já jsem ten debil, který bere život jako hru... a nebo je to on, který bere život jako nucené práce... a nebo oba dva?" Smál jsem se, to ano, dokonce poměrně často, ale vnímal jsem a užíval si spíše melancholické drama o lidech hodně bláznivých, jejichž život může stejně tak přinášet trpká dramata. Moc pěkná tragikomedie, po níž mi stejně úsměv zůstane na tváři, neb ono se v jistých chvílích lze roztlemit i na přítelově pohřbu. ;o) 80% (10.11.2019)

Po dobrém zážitku s filmem Dámy a pánové jsme zůstali ve stejném žánru a stejné zemi. Pustili jsme si další starší a tentokrát mnohem známější italskou komedii Moji přátelé. Jako námět jsou chlapi s duší dítěte, kdy se občas jen tak seberou a jdou vyvádět jednu skopičinu za druhou. Podobný přístup k životu je velmi osvěžující, i když může blízkým lidem způsobit mnohá trápení. Některé vylomeniny byly perfektní a nahlas nás rozesmály a některé byly „jen“ dobré. Komediální stránka filmu funguje na výbornou i díky skvělému obsazení. Té bandě chlapů jsem to všechno věřil. Bohužel celkové vyznění snímku je spíše smutné a tím nemyslím závěr, který naopak velmi pobavil. Atmosféra je často melancholická, problémy se sice neřeší, ale jsou stále tady a občas hlavní hrdiny doženou. Ti si jen povzdechnou a utečou k nějaké další ptákovině, třeba na nádraží. :-) Také mi nesedl vypravěč a nahlas pronášené myšlenky, to mě hodně vytrhovalo z té skvěle potřeštěné atmosféry. Proto je to o hvězdu méně než předchozí film Dámy a pánové. (30.08.2023)

Pri Talianoch sa vždy treba pripraviť na obrovskú ukričanosť. A keď je človek pripravený, celkom to ide. Tento film by dnes už nemohol vzniknúť, bol by označovaný za sexistický či neúctivý. A keď sa človek zamyslí, je to aj pravda. Keď si to vezmete zo ženského pohľadu, z pohľadu tých podvádzaných a klamaných žien, tak to už také vtipné nepríde. (28.04.2021)