Dôstojník a špión

Precizní drama divadelního střihu, které pomalu nabírá na obrátkách, až ve finále létají od kotle jiskry vášně a rozhořčení. Ve hře je nevina, čest, věčný antisemitismus, prohnilý establishment, ale i naděje... a le lieutenant-colonel Picquart je ve své cestě za spravedlností neochvějný. Pařížské scény jako by Zolovi přes rameno skicovali Monet s Toulouse-Lautrecem. 87letý Polanski je ale drží v lati - a to i dnes už nezvyklým, neširokoúhlým formátem. Obraz doby nám vytvořil dokonalý, ale chce, abychom se soustředili a zbytečně se nerozptylovali! Akorát ta Emmanuelle mi přišla nějaká zdrogovaná... (a ano, pořád v sobě má tu divnou kočku z Hořkého měsíce a 48 hodin). Na druhou stranu, tenkrát jel absint, možná tedy jen umně ztvárnila další problém doby. Placatku něčeho ostřejšího v tajné kapse ve spodničkách totiž tenkrát manželky a milenky potřebovaly. Páni důstojnící si střihli duel, ony leda tak mašli... na honzíka. (03.10.2020)

Grandiózní galská přehlídka aristokratických knírů, egocentrických bonzáků a antisemitských manýrů, aneb apriori kontroverze a zároveň Polanskiho parafráze na to, že je nakonec nevinný pedofilní labužník? Nehodlám tohle tabu soudit, ovšem jedno je jisté: Picquart žaloval až tam, kam se dosud nikdo nedožaloval! (06.10.2020)

Předně: zoufale mi chyběla hudba. Desplatův štěk v závěru a jeden kankán to opravdu nevytrhli. Pokud by snímek provázela kvalitní hudba, měl by mnohem lepší spád a jiskru, čili tento tah Polanského za originální nepokládám. Jinak se jedná o výborně natočený, pravdivý, doslova šokující příběh, který mě zaujal celý. Dost pasáží mě vytáčelo až hrůza a vstoupit po tom všem zpět do armády, to snad nezasluhuje obdiv, nýbrž svěrací kazajku. Obsazení výborné- Dujardin je rolls royce a Garella vidím vždycky ráda, výprava, kamera, špionáže, intriky, justiční omyl, antisemitismus, neúcta k člověku, k dílu, ke spravedlnosti, proti tomu smysl pro čest a pravdu, vše pečlivě naváženo a postupně přidáváno do bublajícího kotle se zkostnatělou justicí, zaprděnou armádou, prospěchářstvím, odstraňováním nepohodlných, okořeněno jediným osobním setkáním pachuti všelijaké a přisoleno Zolovým fenomenálním novinovým článkem Žaluji!. Polanski si tímto kusem ostudu jistě neuřízl, ale maličko tomu chybělo a mohli jsme se tady rozplývat nad peckovním filmem. (28.04.2020)

Poctivá práce ve starém stylu, která ale nepůsobí zastarale, spíše krásně zrale (87letý Polanski je zde vzdálen svěžímu překvapivému novátorství svého jen o sedm let staršího krajana Wajdy, které předváděl ve svých posledních filmech). Jestli však vedle novátorství Žaluji! něco není, pak černobílá nekonfliktní animace jedné dějepisné kapitoly. K tomu dopomáhá především volba perspektivy vyprávění. Vyprávění z pohledu samotného Dreyfuse by svádělo k bolestínství a jednoznačnému vymezení pozic (Dreyfus věděl, že je nevinný - v tomto smyslu by to bylo nešťastné i vzhledem k Polanskému vlastnímu případu). Polanski ale zvolil perspektivu armády a (v užším zaměření) plukovníka Picquarta, který se v uzavřeném připadu odsouzeného Dreyfuse začal vrtat. Tato dvojitá perspektiva umožňuje rozehrát zajímavý boj o pravdu uvnitř rigidního prostředí omezeného loajalitou, disciplínou, tradicí a kariérní hierarchičností (v lecčems se mi připomněly motivy Struktury krystalu jiného Polanského krajana Zanussiho). Ve filmu se tak s chirurgickou přesností odřezávají předsudky od rozumu, fakta od názorů, nepříjemná pravda od pohodlnější lži. Silnější konflikt je pro mě obtížné si představit, zvlášť když z filmu není vůbec zřejmé, kdo je dobrý a kdo zlý: Nadevší pochybnost je jasné, kdo je oběť a kdo viník, ale to je podstatný rozdíl! Dreyfus je zobrazen jako hrdý, ambiciózní a arogantní kariérista, vedle toho Picquart je uhlazený intelektuál, v jádru antisemita, který ale nenávidí lež a je ochoten pro své mravní principy podpořené racionální úvahou potlačit své předsudky vůči židům a zničit vlastní kariéru. Ostatní důstojníky i prosté vojáky, kteří pracují u kontrašpionážního útvaru, nelze zaškatulkovat v černobílém schématu jako padouchy, třebaže jejich vnitřní konflikt (udržení se na své pozici uvnitř vojenské hierarchie, síla loajality oproti mravní integritě, oddanost službě vlasti?) Polanski maximálně potlačuje a dá se spíš tušit, než že by byl explicitně ukázán. Většinu filmu sledujeme tyto konflikty uvnitř uzavřených entit (armáda, do jisté míry státní aparát) a veřejnost k divákovi proniká vlastně až závěrem prostřednictvím Emila Zoly a jeho článku, jenž dal (poněkud neoriginálně) název i tomuto filmu. Tato okrajovost veřejnosti ve filmu vlastně zesiluje ty konflikty, které nejsou zobrazeny tak explicitně jako u Picquarta (tj. u vojáků, jejichž mravní integrita je slabá a kariérismus silný, je hlas veřejnosti hrozbou, která se v průběhu filmu nad nimi neviditelně vznáší až na ně dopadne a nakonec je z jejich pozic smete). Polanski natočil výborný film, jehož kvalitu vedle zralé režie a výborného scénáře doplňují bezchybní herci. Rozhodně to není nuda! (25.10.2020)

"Římané předhazovali lvům křesťany, my jim předhazujeme Židy. Tomu říkám pokrok." Polanskiho pohled na jeden z nejznámějších politických skandálů své doby je bohužel natočen velmi sterilně, klasicky (což není pochvala), s důrazem spíše na věrné vylíčení události než na nějakou uměleckou licenci. Vyprávění dostává větší spád až přibližně v poslední třetině filmu, která je věnována soudnímu přelíčení a následkům Zolova článku v novinách. Precizní výprava, kostýmy a slušné, ale nijak ohromující herecké výkony si tak zaslouží jenom průměrné hodnocení. (29.09.2020)