Zvonky šťastia

Tento (ani by som nepovedal) dokument som videl 2x a 2x na mňa zapôsobil úplne inak. Prvý krát som bol šokovaný a pravdupovediac som sa váľal po zemi od smiechu. Gott a Rolincka v opačnom prevedení, pričom Roman má ešte aj účes ako Darinka v detstve. Vystrihovanie obrázkov, občas nie veľmi podarené spevácke výkony. Po druhom pozretí ma už ale miestami mrazilo... Takto žijú dospelí ľudia. S hrôzou človek zisťuje, že na Slovensku v 21. storočí sa žije aj takto, že to nie je v žiadnej krajine tretieho sveta ale tu u nás. (06.02.2014)

Metóda, keď si dokumentarista vymyslí nejaký koncept a potom do neho zavlečie protagonistov, sa ukázala ako prepálená už pri Nesvadbove. Pri Zvonkoch šťastia sa tento typ práce dostáva do extrému. Stráca sa akákoľvek možnosť povedať niečo pravdivé o živote hrdinov a hlavnú úlohu preberá zvolený režisérsky výmysel. (Nechcem byť ostrý, ale to isté robia aj súčasné realityshow. Stačí si nájsť exota a vymyslieť mu nejakú činnosť, ktorá ho dostatočne zosmiešni.).................Čo je na tomto filme vtipné, teda nevznika zo zámeru režiséra, ale je čarom nechceného, keď protagonista prenáša rôzne "múdrosti". Veľmi tenkú hranicu s televíznou produkciou (Modré z neba) film oblizne, keď sa protagonista nemotivovane rozplače a začne skuhrať o svojom živote. Takýto moment vyznania a dojatia pôsobí v celom filme úplne bezkontextovo a samoúčelne............................Zaujímavý je moment pred koncom, kde do predkamerovej reality vstúpia aj tvorcovia a vlastne doznajú, že im nejde o žiadnu úprimnú snahu porozumieť rómom, ale chcú si iba natočiť svoj záber. O tomto by mal byť ten film, že väčšina slovenských režisérov ani nevie prečo točí o rómoch, nerozumie danej problematike a viac ako o úprimnú snahu vyjadriť sa k danej téme im ide len o nadobudnutie statusu dôležitých umelcov, ktorí sú pre našu spoločnosť potrební, lebo točia predsa o takýchto vážnych veciach. (15.09.2012)

Námět působí komicky: dva Romové "hrající si" na Karla Gotta a Daru Rollins. Vše působí o to bizardněji, že Daru představuje muž Roman a Karla žena Mariena (mimochodem v soukromí zpěvačka). Z filmu ale čiší láska tvůrců k hercům a je vidět, že si k hlavním protagonistům utvořili kladný vztah. Sympatické je rovněž opomíjení sociálních problémů (heh) - chudoba v romské osadě jen tak probublává pod povrchem, hlavní zůstávají iluze, sny a fraškovitost hry ústřední dvojice. (Filmovědná poznámka: úplně nejzajímavější je moment v závěru, který na prázdno jedoucí kameru zaznamenává, jak Šulík přemlouvá naštvaného Romana zpět k natáčení. Zpochybňuje dosud viděné, vkládá otázky o manipulativnosti a "hravosti" snímku. Koneckonců pojmenování "dokumentární hra" mluví za vše, že.) (Cinematik Piešťany 2012) (24.09.2012)

Pěkný film. Jméno Šulík je na Slovensku i v ČR zárukou kvality. Pod zdánlivě banálním příběhem se skrývá citlivě natočený snímek o celoživotních looserech, kteří se narodili do obtížných podmínek a nemají sílu, schopnosti ani moc se z nich vymanit. A tak jim zbývá jenom vysněná iluze o setkání s hvězdami šoubiznisu Karlem a Darinkou. Předem ztracené snění se však propadá do tvrdé reality beznaděje a každodenního boje o kus žvance, o lidskou důstojnost. Můžeme je litovat nebo nám mohou smrdět… Můžeme nad nimi mávnout rukou, štítivě se odvrátit, ale oni jsou tady… a řešení politici nenašli desítky let…. Kdo za to může? Oni, my, všichni? Není nikoho, kdo by odpověděl a poradil, jak z toho ven….. ….jak vyřešit tento složitý celospolečenský problém? (06.02.2014)

Viac ako dokumentárny film je to komédia a ešte viac reality-show. Takže dokumentárny vlastne vôbec nie, keď protagonisti plnia zadanú debilnú úlohu. Tak ako môžu a vedia, pritom si aj zafilozofujú, tiež len tak ako im stav mysle a situácia dovoľujú, ale viac ma to rozčuľovalo ako zaujalo. Celý projekt je ako vtip slabé a pridlhé, a ako snaha o niečo nápomocné len šliapnutím vedľa. Zaujal ma akurát zvuk, keď dokonale počuť ako muchy prelietajú zľava doprava, kiežby takýto kvalitný zvuk mali aj súčasné hrané filmy. (09.04.2017)