Noseland
Réžia:
Aleksey IgudesmanKamera:
Sebastian LeitnerHudba:
Gija KančeliHrajú:
John Malkovich, Roger Moore, Aleksey Igudesman, Pavel Věrnikov, Hyung-ki Joo, Julian Rachlin, Mischa Maisky, Stafan Vladar, Fumiaki Miura, Sophie RachlinVOD (1)
Obsahy(1)
„Uvažoval jsi někdy, že bys umřel, abys pomohl své kariéře?“ Houslový virtuos Julian Rachlin pořádá od roku 2001 v Dubrovníku festival klasické hudby, kde vedle slavných hudebníků, jako je cellista Mischa Maisky, vystupoval i John Malkovich a jehož pravidelným návštěvníkem je také Roger Moore. Všechny tyto osobnosti defilují v portrétu festivalu, který bezesporu existuje, zatímco o zachycených výpovědích můžeme mít vážné pochyby. Ač stylizován jako dokument, dává film jednoznačně najevo svůj odstup k jakékoliv strojené serióznosti a klade podvratné a nekorektní otázky. A když se umělec nebojí shodit sám sebe, je to dobré znamení nejen toho, že se se stejným gustem pustí i do ostatních. Snímek se – stejně jako například filmy se Sachou Baronem Cohenem – nebojí být drzý, násobit humor, když čekáme, že trochu ubere, podobně jako se nezdráhá jít za hranu trapnosti. Síla filmu spočívá nejen v maximální obeznámenosti s tím, z čeho si střílí, ale také v kreativním převracení formátu dokumentu. (MFF Karlovy Vary)
(viac)Videá (1)
Recenzie (12)
Jak přiblížit interprety klasické hudby masovému publiku? Natočit o nich dokument, v němž si dělají legraci sami ze sebe. Nedá se říct že to nefunguje, legrace se rozhodně koná. Snad jen uvedení J. Malkoviche a především Sira Rogera Moora mezi "hlavní účinkující" si mohli tvůrci odpustit, zvláště druhý se na plátně objeví tak na tři minuty. ()
Mockumentary o vážné hudbě? Třeskutá (sebe)ironie? Možná asi jen zbožné přání tvůrců, u nichž se původní záměr ztratil asi tak jako harmonie u nesladěného orchestru. Po nadějné titulkové sekvenci, která si dělá legraci z názvů hollywoodských studií a řemeslnnou stránkou ukolébává v tom, že nepůjde pouze o nějaký poloprofesionální počin pár nadšenců bez filmové průpravy, postupně přichází signály, že něco "nehraje". Možná už jen ti titulky měly být varovným signálem. Jaký vlastně mají vztah ke zvolenému tématu a světu, do nějž se film rozhodl nahlédnout? Místo vtipného osvěžení to byl jen první z varovných signálů, že tvůrci chtějí humor za každou cenu a jelikož nakonec (až na rozpačité anekdoty) ve své sféře žádné vděčné útoky na bránice nenacházejí, rozmělňují výchozí plán čím se dá. Ne, že by vznikl zcela rozpadlý tvar, kde by téma zcela zaniklo. Problém je v tom, že důležitější než představování ne zrovna nezajímavých účastníků festivalu je zcela podřízeno zcela jinému záměru, o němž divák bohužel dopředu neví. Pojítkem filmu totiž je opakující se postup, kdy tázáná osoba řekne pár slov o středobodu snímku - dirigentu Rachlinovi a poté se vše zaměří na to, jak jen tuto osobnost urazit. A rozhodně ne vždy v tom hraje roli vážná hudba. Jsou takto sice představeni nejrůznější hudebníci a jejich nástroje, ale není nabídnuta žádná příležitost, aby laik pronikl hlouběji do specifik jejich pozice v orchestru. Dokonce ani aby se dozvěděl něco víc o osobnostech samotných či získal uspokojivý Rachlinův portrét. Jakoukoliv výpovědní hodnotu těchto rozhovorů doslova "vysává" sebestředná postava průvodce, jež si nakonec vše uzurpuje pro sebeprezentaci a dokonale vyprazdňuje jakýkoliv informační potenciál. Nosálov však je problematický v daleko více ohledech - například, že ačkoli se prezentuje jako "mockumentary", bije do očí, jak je vše zinscenované, zprostředkované a dopředu naplánované. Tím je jakýkoliv zájem ze strany diváka dokonale umrtven a ještě více působí chtěnost a samoúčelnost humoru, který právě ve snaze ho vyrobit tam kde není, nakonec veškeré znaky humoru ztrácí. Doslova jako křeč v rukou dirigenta v celkové skladbě už působí jen naprosto scestné vsuvky jako stopáž natahující turistické záběry Dubrovníku, naprosto nelogicky vložená epizoda s pirátskou lodí, či vrcholná ukázka humorné impotence ve scéně hudby, zachraňující životy. Pak už ani nezáleží na tom, jestli závěrečné ódy na hudbu dosahující až božských výšin jsou myšleny vážné či jde o dokonale skrytou ironii. Každopádně to nebrání pocitu, že láska tvůrců k hudbě je skutečně upřímná (a předání tohoto pocitu je snad jediné pozitivum snímku). Jen by šla vyjádřit daleko stravitelnější cestou než prostřednictvím této čiré ukázky tvůrčí bezmoci a bezkoncepčnosti. ()
Zoufalý pokus o mockument z prostředí klasické hudby. Z filmu čiší jen čirá trapnost a zasmát se člověk může tak třikrát. Navíc postrádá Nosálov jakýkoli dramatický oblouk a divák tak nemá tušení, kdy už to konečně skončí - což ještě ve spojení s pro tento žánr typicky protahovaným scénám a absencí jakéhokoli funkčního timingu celku i jednotlivých vtipů vede ke vskutku útrpnému zážitku. Ocenit se dá na filmu akorát tak to, že je to komunitní projekt z mockumentem neposkvrněného prostředí, které by nabídlo talentovanému komikovi hromadu možností. Talentovaný komik nicméně chybí, stejně jako zápletka, funkční humor i divácké potěšení. ()
Skvělý nápad i provedení. Smích od začátku do konce byl právem na místě, ač film obsahuje dost osobitý humor, který nemusí být pro každého. Ironie a nadsázka smíchaná s potřebou "vyblbnout se" a udělat ze sebe a ostatních pokud možno co největší trubky. Přijde mi, že vtipu ve filmech ubývá a je to škoda bez ohledu na žánr. S postupem filmu to šlo mírně z kopce a připadalo mi to už i příliš dlouhé. Nic mě ale i tak na filmu nezklamalo, spíš naopak. ()
Prazvláštní dílko, u kterého jsme se po projekci s Caym dohadovaly, zda-li se jedná o filmovou tvorbu. To, že je cosi natočené na kameru, že to má zvukaře a že to někdo sestříhal do necelých devadesáti minut, přece ještě neznamená, že téhle prazvláštní hmotě patří přívlastek film. Oh well... Chcete-li nicméně vidět podivnou partičku hudebníků, kteří hrají sami sebe a přehrávají, Johna Malkoviche hrajícího sebe samého a přehrávajícího, Sira Rogera Moora (ano, uhádli jste to) hrajícího sebe samého, přehrávajícího a (ne, to neuhodnete) imitujícího homosexuálního hada, dveře na projekci jsou vám v Karlových Varech otevřené. Prý na ni má do Malého sálu dorazit 60 hostů, takže to jistě bude netradiční zážitek. Podobně jako tento... ehm... kus někým zaznamenaného exotického materiálu. [47th Karlovy Vary International Film Festival] ()
Galéria (12)
Fotka © missingFilms
Reklama