Život za život

Žít s vědomím, že kvůli mně zemřeli jiní lidé, není jednoduché, pokud má člověk v sobě aspoň trochu soucítění. A nic nepomůže zdůvodnění, že jsem jen využil příležitost, a že nejsem odpovědný za krutý systém, který vládl v lágru. V kontrastu proti tomu stojí Maxmilian Kolbe, který život nabídl, i když jinak mohl žít, alespoň tentokrát. Uprchlý Jan nepřipouští žádné pochybnosti, apelovat na pocit spoluviny považuje za vydírání, sám se však nestydí vydírat, když si apelem na křesťanskou lásku vynucuje ubytování a pomoc. Věří jenom na osud. V tom případě by měl důsledný a ponechat vše osudu podle své víry. Celkem solidní zpracování, občas se neubrání schématičnosti a popisnosti. (28.11.2011)

Film podľa skutočnej udalosti. Muž, ktorému sa podarilo utiecť z koncetračného tábora v Oswienčime, sa dozvedá, čo sa dialo po jeho úteku... Pred našimi očami sa tak postupne dotvára postava a život novodobého svätca - kňaza Maximiliána Kolbeho, ktorý v auguste 1941 podstúpil smrť v bunkri hladu namiesto svojho spoluväzňa. (01.06.2007)

Šťastný chlap, ten Kolbe. Už ako malému chlapcovi mu Panna Mária povedala, čo mal vedieť. On odvtedy nepochyboval, ale neochvejne kráčal cestou svätosti. Ale pre nás, pochybujúcich divákov, vo filme stále znie otázka: Prečo?? A ja sedím pred filmom s televíznou réžiou a "taliansky jednoduchým" scenárom, v duchu si zúfam, kam až ten Zanussi klesol. A hlavný hrdina namiesto toho, aby sa k odpovedi prepracovával v dlhých filozofických debatách, ako je u Zanussiho zvykom, pre istotu dostane osvietenie "zhora". Zase raz poľská kinematografia doplatila na vlastné tabu. Konanie najväčších Poliakov sa nesmie spochybňovať!! Ale o to ťažšie potom je, točiť o nich dobré filmy. (13.08.2015)

Tendenčnost vždy zůstává tendenčností. Cynická slova katolického preláta o možné velkovýrobě světců-mučedníků jsou komunisitckému dogmatismu bližší, než by si sama katolická církev byla ochotna připustit. Kolbeho čin svým mravním kontextem bezpochyby úctyhodný je - v koncentračních táborech se však nechovali statečně jen katoličtí kněží či věřící - stejně tak to byli komunisté, socialisté, liberálové, židé. Vinit uprchlého vězně-partyzána, muže bez jakékoliv další doplňkové charakteristiky ze zodpovědnosti za lidský život je nesmyslné; vrahy byli vždy ti v uniformách, oni určovali hrůzná pravidla nuzné vězeňské existence pohybující se stále na pokraji života a smrti (byly i bestie ve vězeňských mundurech, ty se však chovaly a jednaly viditelně odlišným způsobem). Režie Zanussiho se snaží o vyrovnaný pohled, mravoličnost - to je zdvořilý výraz - scénáře však překonat nedokáže stejně tak jako křečovitou snahu o vytvoření světce za každou cenu. Nedotažené zpracování se tu nechtěně prolíná s rozporuplným postojem katolické církve-instituce, která v tomto klíčovém okamžiku své existence, v konfrontaci s režimem, proti kterému byl démonizovaný Bonaparte vzorem tolerance a vstřícnosti, selhala tím nejžalostnějším způsobem. To dále problematizuje nejen ústřední myšlenku, ale i kvalitu a vyznění filmu (ve filmu zoufale hledané jméno zachráněného je přitom známo - šlo o otce rodiny s dvěma dětmi, seržanta polské armády Franciszka Gajowniczka, který se dožil úctyhodného věku takřka 95 let - narozen 15. 11. 1901 - zemřel 13. 3. 1995). Kritičnost, kterou Zanussi tak přesvědčivě vyjadřuje vůči komunistickému režimu, zde selhává; konjunkturalismus restaurace prvních postkomunistických měsíců a let a poplatnost, která s tím souvisí, určitě v tomto případě nepřekonal. Voluntarismus a vůle nejsou synonyma. (09.09.2008)

Na této agitce není dobrého vlastně vůbec nic. Pokud chtěli tvůrci poškodit pověst církve, splnili svůj úkol na 1000%. Trapný, nudný, tendenční nefilm Život za život nestojí za obětování hodiny a půl vlastního života. Nevím, jestli se někdy někomu podařilo tak zprasit poměrně silné téma, jako Zanussimu. (08.06.2011)