Jasmínine slzy

Rozkládající se osobnost snoba zapáchá úplně stejně jako rozkládající se osobnost člověka z nižších společenských vrstev, jen se na ten proces kvůli hřejivému pocitu zadostiučinění lépe kouká.. Zkušený autor to pochopitelně ví, C.Blanchett překypuje nadáním v každém milimetru rozmazané oční linky, nicméně neurotickým sluncem zalitá Blue Jasmine je ten případ, kdy Allen, který štěká, nekouše. Maximálně připomene paradox při nahlížení na partnerský vztah, kdy se cyklicky řeší věčný rozpor mezí tím, co člověk má a na co si myslí, že má a přitom vždycky dostane jedině to, co si zaslouží.. (12.11.2015)

Neodvratný rozklad identity a neschopnosť sebareflexie. Hodnotový rebríček v spároch nenásytného materializmu, snobských manierov, slepej dôvery i viery. Život na predpis. Strata kontroly. Pocit osamelosti. Nárok na zmenu, na nové začiatky? Relatívny...a s diagnózou Jasmine vlastne takmer nemožný. Už len (ale nielen) kvôli tomu, že antidepresíva nie sú vitamíny a všetko to dávno zanedbané/ignorované sa postupne stáva mŕtvym, inu - ako sa vraví - time flies by... Nejde a myslím si, že ani nemalo ísť o ubíjajúci realizmus, ale skôr o mierne prešlachtenú divadelnú štylizáciu s dotykom tragikomična, ktorá primerane odôvodňuje niektoré realizačné diferencie ako napríklad nečakane úhľadný vizuál alebo niekoľko kvázi (melo)dramatických detailov počas vybranných rozhovorov. Ku kreslu prikurtuje one-woman show Cate Blanchett posílený konfrontáciou so suverénnymi kreáciami Sally Hawkins, efektívne narábanie s retrospektívami ktoré spĺňajú funkciu jak ozrejmovaciu, tak dej bystro posúvajúcu a samozrejme celoplošná zovretosť celku čo by záruka diváckej pozornosti, dodatočného zadumania. Modrá Allenovi svedčí. (08.11.2013)

Woodyho variácia Williamsovej Električky zvaná túžba nedosahuje sily tejto divadelnej (ba ani Kazanovej filmovej) predlohy, napriek tomu, že Blanchett hrá ako z veľkej knihy; akýmsi nechceným pôsobením chariziem a okolností mi Jasmínin príbeh nesadol a naopak v mojich očiach bol oveľa zaujímavejší, pútavejší a dramatickejší príbeh sestry Ginger (v podaní Hawkinsovej, ktorá sa mi čím ďalej viac páči - a nielen herecky, ale tu dokonca aj fyzicky); inak sa do veľkej miery stotožňujem s komentárom Havenohome-a; som fanúšikom Woodyho tvorby do roku 2000; (08.05.2014)

Stejně jako první díl Kieslowského barevné trilogie, také Allenovo tragikomické rozšíření Tramvaje do stanice Touha je modře naladěno (přesněji: jeho tón a směr udává to, čemu v anglofonních zemích říkají "blue mood"). Modrá, symbolizující pro citově rozhozenou hrdinku nedosažitelný vnitřní klid, se do filmu vkrádá častými záběry moře (což mohl být jeden z důvodů, proč Allen točil v San Franciscu) a modrý je také měsíc z písně, na kterou Jasmine nostalgicky vzpomíná. Jasné roztřídění postav z Williamsovy hry ustoupilo destabilizaci veškerých rolí. Obě sestry s nevelkou úspěšností hledají, kde je jejich místo mezi muži. Jsou povahově stejně nezařaditelné, jako je film, oscilující mezi hořkou komedií a čirou tragédií, nezařaditelný žánrově. Prokládání aktuálního dění četnými flashbacky přispívá k "duální" struktuře vyprávění. Allen promyšleně nakládá s opozicí životního stylu "před" a "po", obecněji životního stylu bohatých a chudých (takže lze k filmu přičíst k dobru také lehce sociálně-kritický přesah), s protikladem Jasmine coby pasivní kořisti a aktivní ženy-samoživitelky. Žádná z pozic a opozic ale není stálá a neprostupná, takže protagonistka s příchodem k sestře nepřestává být bytostí závislou na druhých a definitivně se nezříká svých manýr zaopatřené paničky. Dříve k ní vzhlížela sestra, chce-li přežít v novém prostředí a podmínkách, musí nyní ona vzhlížet k sestře (ve významu přeneseném i doslovném, neboť Ginger dominuje záběrům na vlastním území, zatímco Jasmine je pasivním kráskou a obletovanou královnou ve světě luxusu, kterým ji obklopoval manžel). S orientací v tomto přelévání sil a proměňování rolí napomáhá umírněná kamera (zapomeňte na neurotismus Manželů a manželek, styl filmu je mnohem uhlazenější), a autentickým jej činí herecké výkony obou hrdinek (muži jsou rovněž skvěle "nacastování", ale první housle rozhodně nehrají, víceméně jenom nahrávají). Blanchettová své Jasmine, která doslova nedokáže vystoupit z role, dodává teatrální vznešenost, čím je vytvořen ostrý kontrast s přízemnějším herectvím neméně přesvědčivé Hawkinsové. Přes občasnou formální strnulost, místy rušivou neochotu vzdát se vtipkování a násilné vkládání krizové tematiky jsou Jasmíniny slzy v porovnání s předchozími Allenovými tituly, vesměs jen různě zábavnými hříčkami, obstojně komplexní studií charakterového rozkladu, a po delší době také allenovkou, s kterou si autor vyhrál dost na to, abych ji chtěl vidět vícekrát. 75% Zajímavé komentáře: Marigold, sportovec, FlyBoy, Havenohome, maddy, F.W.Colqhoun (13.08.2013)

Určitě to znáte, po VIP večírku s Obamou, Gándhím a Bohem si to v poklidu, lehce opit několika panáky dvoutisícileté whisky, štrádujete do své soukromé vily poblíž smaragdových dolů, u vchodu pohladíte svoje aligátory a po vypnutí bezpečnostního systému, který jste koupili od Pentagonu, vstupujete dovnitř. Trošku z vás sice táhne kaviár z jeseterů beluga, ale to není nic, co by nespravila vířivka na střeše. Po koupeli dáte láhev Perrier Jounet a nakonec vkročíte do ložnice, kde na vás v povlečení z dinosauří kůže čeká nahá topmodelka, se kterou si můžete dělat cokoliv se vám zamane. A zrovna jakmile ulehnete vedle ní a rukou jí zajedete pod bříško, přichází tvrdé vystřízlivění a vy se probouzíte s rukou na ulepených slipech po dědečkovi, v pokoji, který sdílíte se svými šesti romskými sourozenci. K snídani si dáte zbytky kočky ze včera a pak jdete s partou podobných mentálů za zvláštní školu děsit slušné lidi svým vzhledem agresivního pičuse. Tak podobné pocity jsem zažíval při sledování této řídké sračky. Nejdřív obrovské nadšení z hereckého obsazení a procentuálního hodnocení, pak ultramegagiga zklamání. Varováním mi mělo být již to, že moje asketka nejdražší tomu dala plnej počet a to je jasný znamení blížícího se průseru. Nedokoukal jsem to, protože jsem se cítil vyloženě trapně a pod náporem studu opustily prostory pubického strniště dokonce i moje filcky, aniž by se rozloučily. Fuj! Ten Vůdy mi teď nějak nesedl. A to jsem to napsal ještě jemně, aby se jeho příznivci náhodou nepokakali. (30.09.2014)