Nymfomanka I.

Kontroverzní režisér Lars von Trier je ukázal už několikrát, ale tady jsem čekal mnohem více. Jsou tu nezapomenutelné scény jako třeba s Umou Turman, hra ve vlaku, samozřejmě Shia a i pár dalších. Potom jsou tu docela zajímavé rozhovory, nad kterými je nutno se zamyslet. Drama velmi dobře funguje, ale pár hluchých míst se najde, občas neuvěřitelná nuda a naprosto zbytečné scény. Příběh zaujal to každopádně a díky tomu jsem vydržel až do konce a druhý díl si pustím v nejbližší době. Jenže jak už jsem psal na začátku, čekal jsem daleko více a to je nejspíš ten problém. Když v režii vidím Lars von Triera a název filmu "Nymfomanka", představím si sexuální scény, které se vymykají všem, které jsem doposud viděl jako například v Antikristovi a to se bohužel nestalo. Opět chválit nebudu, ale prskat taky ne, k nalákaní na Nymfomanka 2 dostačující .. 6/10 = 68% (04.05.2014)

Přerušená onanie. Tuhle metaforu můžete číst v zásadě dvěma způsoby. 1. Vytržení z hluboké fascinace při sledování těkavého dialogu stárnoucího kulturního muže (Seligmana) a impulzivní, živočišné ženy (Joe), která mu líčí své sexuální zrání s důrazem na přízemnost, zatímco on detaily plné poševních sekretů umísťuje do sítě paralel, archetypů a postupů klasického umění. 2. Přerušení režijní masturbace Larse von Triera. Třetí hříšník do bizarního psychoanalytického sezení je bezesporu dánský enfant terrible, který před divákem obnažuje významy i svou režijní metodu. Penis Shii LaBoeufa není tou „nejexplicitnější“ složkou Nymfomanky. Tou je způsob, jakým Trier důsledně mění vyzývavé téma v odvěký žánr Bildungsromanu, který po vzoru starých textů v úvodu prozradí, o čem další kapitola bude, co se v ní divák dozví a s jakým záměrem ji vypravěč vypráví. Manýra? Určitě. Funkční? Ne vždy. Vzhledem k tomu, že nemá cenu hodnotit fragmenty, které Trier důmyslně zhodnocuje v průběhu CELÉHO vyprávění. Zůstanu jen u toho, že tohle veřejné sebeukájení, které se nevyhýbá excesu, ale zároveň působí místy na Dánovy poměry možná až překvapivě krotce a kultivovaně, má mojí soustředěnou pozornost na další dvě hodiny zajištěnou. (20.12.2013)

Pro svůj tvar prakticky nehodnotitelné dílo, které svou strukturou a narativem připomíná spíše obsáhlou knihu než film - ve které je navíc všechno, od rybaření přes Bacha až k Bondovi. Trier mě tentokrát v osobní rovině nesmetl tak, jak se mu to úspěšně povedlo u všech jeho předchozích filmů, působivějších analytických děl ale na druhou stranu moc nenatočil. Bez diskuze dílo génia. (13.01.2014)

Vyjdu-li z axiómu, že podpětihvězdičkový Trierův film je nerealizovatelný, je Nymfomanička vol. I, přestože mi dává slabší divácký zážitek než všech pět dosud viděných, epochálním dílem: Už od první minuty (pravda, i vlivem nezrušitelné před-pojatosti) se mi zdá, že zde Lars Veliký dává zcela otevřeně najevo to, co třeba v Melancholii bylo ještě možno nevidět, popřít nebo aspoň odsunout do pozadí, čemu tady však nelze uniknout, a co se dá shrnout úsměškem „diváku, koukej, jak s tebou vyjebávám – a jak s tebou vždycky vyjebu“. Trier chce, abych se jakýmkoli pochopením, přijetím či nepřijetím jeho filmu blamoval. Ukazuje, že není možnost rozhodnout, zda sleduji umělecky rafinované dílo nebo kýčovitý slepenec, zda jeho účelem je výpověď nebo výdělek (přičemž není žádná korelace mezi první a třetí, resp. druhou a čtvrtou variantou), zda mám právo prostě přijímat to hezké a primárně prodivácké (ať už erotickou nebo komickou složku, vztah s otcem, komunikaci Joe se Seligmanem nebo třeba hned úvodní úchvatný labyrint zdí, myšlenky jako "revolta proti lásce" aj.), nebo mám v tom všem odkrývat kontroverzní parodičnost, nebo onu parodičnost odhalovat jako účelovou plytkost, nebo… Mimořádně kvalitní film nebo kýčovitá sračka? „Hádej“, směje se Trier. Klopotná snaha zakrýt letitou tvůrčí krizi, jak tady někdfo píše? I kdyby, tohle vám k vypořádání se s Trierovou Nymfomaničkou prostě nepomůže. To ale není všechno, on ten účelový reklamní humbuk totiž není jen širší součásti díla (spolu s dílotvorným záměrem dostat do kina co nejvíc platících diváků) – i samotné tělo filmu s tímto humbukem očividně pracuje. I to úvodní nasrávací sdělení o cenzurované verzi se jeví jako součást hry – a opět si můžete vybrat, zda jde o hru tvůrčí nebo výdělečnou – já myslím, že obojí, koneckonců i ta manipulace za účelem vytřískat z toho co nejvíc, je součástí uměleckého záměru. Stručně k tématu: Tvrzení, že má jít o film o ženské sexualitě, je ještě větší marketingově tvůrčí fligna než vše ostatní (snad jen "cantus firmus" lze považovat za povrchní, ale pěkný příspěvek k tomuto tématu) a dokonce ani sexualita samotné Joe zde není něčím, co by se dalo konzistentně uchopit. Nymfomaniac Joe zde nefunguje jako sexuální subjekt, nýbrž jako aktivní sexuální objekt - a o kom se vypovídá, jsou muži, s nimiž se setkává. Joe jako subjek, jako osobnost, nese témata jiná: osamocenost, problematiku libovolného jedince jakožto latentně „asociálního“, problém viny a kulturu "viny". Všechno to ovšem Trier opracovává a kloubí způsobem hodným obdivu, byť způsobem lehkým, jakoby rozvíjením volných variací na titulní zadání. Samotný závěr „Nic necítím“ – tma, s ramsteinským nášupem a upoutávkami na vol. II, je ve všech ohledech tohoto komentáře naprosto epesní tečkou (vlastně pomlčkou). (23.01.2014)

Netradiční komedie pro hipstery, jejíž hlavní hrdinka vypadá jako starší verze Christiane ze známého filmu My děti ze stanice Zoo. O šukání zde jde spíše až v druhé řadě, mnohem spíše si prostě Trier zase jede v tom, co ho baví, a chodí na to lidi, který to baví též - takhle simple to je. Soudě dle dnešní premiérové projekce v totálně natřískaném Aeru takových lidí není málo, ale osobně se k nim moc nepočítám. (26.12.2013)