The Organist at St. Vitus' Cathedral
Obsahy(1)
Starý varhaník se bezděky stal svědkem sebevraždy neznámého muže. Ten mu před smrtí odevzdal obálku s penězi pro svou dceru Kláru, žijící v klášteře. Varhaník případ úřadům neoznámil, ale ukryl sebevrahovu mrtvolu ve sklepě. Netušil, že byl přitom sledován bezcharakterním sousedem, cidičem bot, který jej potom vydíral hrozbou obvinění vraždy. Varhaník pojal hluboký otcovský cit k nešťastníkově dceři. Dívka se zamilovala do mladého malíře a z kláštera uprchla. Varhaník to považoval za nevděk a zradu. Ze zármutku ochrnul a nemohl vykonávat své povolání. Nakonec si však dívka uvědomila svou chybu, vrátila se k němu, a šťastný varhaník se uzdravil. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (15)
Náladu navodzujúce prelínačky obrazu. Atmosféra asketicky strohého obydlia v Zlatej uličke ako protipólu vznešenosti chrámu, ktorému jeho obyvateľ - organista - verne slúži. To sú hlavné devízy filmu o rozvrate pracovného i vzťahového šťastia, spôsobeného zištnými úmyslami neprajníka. Strohé medzitiulky trefne dokresľujú miestami jemne sa vlečúci dej. Celkove ale ide o príjemné popozeranie s rozprávkovo vyznievajúcim dvojakým morálnym ponaučením v podobe zázraku a sebauvedomenia si hriešnika vyrovnávajúceho sa s hryzením vlastného svedomia. Sebavedomý film, smelo konkurujúci dobovým nemým filmom americkej továrne na sny. ()
Druhý a patreně umělecky nejvýznamnější němý film Martina Friče. Film byl navíc poznamenán i jednu nešťastnou příhodou. Snímek vypráví dramatický příběh nešťastného muže, jenž je tak trochu ne právem podezříván z toho že dohnal k sebevraždě nevinného člověka. Tady ta zajímavost. Je krutým paradoxem, že výrobce filmu Vladimír Stráský s obav před finančním krachem-bankrotem spáchal ještě před nedokončením filmu sebevraždu. Film má opravdu dobrou režii, výbornou Blažkovu kameru, i přes svoje stáří velice ostrou a výraznou, výborný scénář od pánů Václava Wassermana, Martina Fiče a od básníka Vítězlava Nezvala (pův. námět), a krásné reálné prostředí, kde se natáčelo. Jen tak náhodou co jsem poznal bych se zmínil o barokním portálu kostela Panny Marie Vítězné na Bílé hoře, Nové zámecké schody atd. Nebo např. věrohodnou a působivou kulisu Zlaté uličky pro noční záběry postavil architekt Hanuš Gödert, pochopitelně v ateliéru. Jeden z nejlepších českých němých snímků co jsem doposavad viděl, ale myslím si že i vůbec. Po právu byl odměněn zlatou medailí časopisu Filmový kurýr, za nejlepší český film roku. ()
Výborné trio Hašler-Marwille-Marion tvoří nosnou klenbu skvělého filmu Mac Friče Varhaník u sv. Víta, kterým podruhé (po Páteru Vojtěchovi) Mac vstoupil na pole samostatné režie. V tu dobu ho čekaly ještě další dva němé filmy s jeho partnerkou (Chudá holka a Vše pro lásku), která po letech u WeTeBu (s neslavnou dohrou soudní pře) dělala u Friče svou druhou velkou kariéru, jež se jí stala osudnou i v soukromém životě. Suzanne vytvořila s Martinem všechny jeho němé filmy a ve zvukovém filmu mu byla oporou, včetně mezidobí, kdy se stáhl opět jen na post asistenta Karla Lamače. Tehdy se podílel nejprve na filmech, ve kterých pozvolna rostl Vlasta Burian (On a jeho sestra a To neznáte Hadimršku) a dále na německých adaptacích Edgar Wallace; a teprve začátkem roku 1932 tu byl opět v samostatné Fričově režii premiérovaný Dobrý voják Švejk (přičemž první němou verzi vytvořil Lamač). A samozřejmě i další dva filmy Friče toho roku byly stále ještě ve vleku spolupráce s Lamačem, v zářijovém Kantoru Ideálovi si Lamač zahrál hlavní roli (stejně jako před lety v Páteru Vojtěchovi) a tehdy si Frič také jedinkráte samostatně dirigoval Anny Ondrákovou, svou dávnou lásku. V prosincovém Antonu Špelcovi pak poprvé převzal samostatně režii Buriana, k čemuž mu dodal odvahy první projekt, premiérovaný v říjnu, ve kterém bezprostředně navázal na svou sérii s Marwille - v jejím zvukovém debut - Sestra Angelika. Vrátíme-li se tedy oklikou k Varhaníkovi, je nám jasné, že Lamač neprohloupil, dal-li příležitost takovému žáku, který vedle něj vyrostl v režisérského giganta. ()
K několika pozoruhodným snímkům, k nimž dospěla domácí kinematografie krátce před příchodem zvuku, patří bezesporu i toto dílo režiséra Martina Friče. Umělecký úspěch filmu byl výsledkem spolupráce skupiny lidí, kteří neměli k filmu pouze obchodní vztah, ale kteří se naopak snažili vytvořit dílo, jež by se mohlo směle zařadit po bok významných světových filmů. Výrobce Vladimír Stránský přizval ke spolupráci mladého člena literární avantgardy Vítězslava Nezvala, který scénáristicky upravil původní námět Václava Wassermana a režiséra Friče. Architekt Hanuš Gödert postavil v ateliéru na Kavalírce velmi působivou kulisu hradčanské Zlaté uličky, kterou dovedl s velkým smyslem pro výtvarný efekt zachytit kameraman Jaroslav Blažek. Frič pak svůj teprve druhý samostatný film obsadil největšími hereckými hvězdami. Titulní roli starého varhaníka vytvořil Karel Hašler, který tu mistrovsky navázal na své úspěšné ztělesnění tragické postavy dr. Uhra v Pražského Batalionu. Největší třpyt ovšem vyzařuje božská Suzanne Marwille, která v roli klášterní schovanky Kláry zvolna rekapituluje své výsostné postavení na poli domácí němé kinematografie. Není pak bez zajímavosti, že podobný typ si zopakovala ještě o tři roky později ve Fričově melodramatu Sestra Angelika. Neprávem upozaděný zůstává výkon Oskara Mariona, pro kterého první angažmá v českých ateliérech znamenalo rozhodný okamžik ve vývoji další kariéry (režisér Frič si ho vybral do svých dalších - zvukových - filmů). Standardní figurku bezcharakterního vyděrače ztvárnil Ladislav H. Struna. Premiérou VARHANÍKA a následným katastrofálním požárem Kavalírky se uzavřela jedna kapitola dějin české kinematografie. Pro Martina Friče film znamenal především odrazový můstek ke slávě a úspěchu a zároveň naznačil, v jak velkou osobnost tu Lamačův žák a souputník vyrůstá. Použitím varhanních koncertů Johanna Sebastiana Bacha pak dílo získává neopakovatelnou atmosféru a divákovi zajišťuje hluboký prožitek. ()
Vadí mi zde několik hluchých míst ve třetině a pak ve dvou třetinách příběhu, vadí mi melodramatické zakončení, které jde trochu proti dosavadní linii vyprávění a charakterům postav (lump se náhle změní v andílka, stane se zázrak u varhan), ale jinak mne příjemně překvapilo, jak kamera kouzlí se světlem, jak si vyhrála s uličkami, vilami a zákoutími Prahy (i když ten kousek Zlaté uličky, kde se odehrává děj, je dělaný v ateliéru), dobré jsou pokusy vyjádřit obrazem i zvuk (!), protože zvuk právě zde hodně chybí, a je škoda, že film nevznikl o dva tři roky později. A vynikající jsou i hrátky s prolínačkami, symbolickými prostřihy, hrou se stíny... Taková škola filmařiny, kterou by si povinně měli pouštět současní čeští filmoví "umělci". ()
S panem Fričem si dlouhodobě „rozumím“, takže i tohle setkání dopadlo dobře, kouzlo starých filmů na mne pořád působí.. Melodramatický příběh varhaníka je nejspíš očima dnešního diváka prostý či naivní, já se však ráda nechám unést do roku 1929 a obklopena tichem sleduji stárnoucího muže, jehož jedinou vášní jsou varhany a pak dcera přítele Klára, k níž má otcovský vztah.. Vše, co by se dalo vytknout, odpouštím a hodnotím shovívavě.. ()
Učebnicový příklad melodramatu s velkým M. Hudbou doprovodila Maud Nelissenová, která obratně střídala klavírní pasáže s varhanními a jako celek dokonale k filmu ladila. Někdy svými tóny vytvořila naprosto hororovou atmosféru, zejména v domě varhaníka, který ve sklepě ukrýval děsivé tajemství (úplně stejný poklop, kde bydlela i Henrietta z Evil Dead 😀). LFŠ UH 2022. ()
Film Varhaník u sv. Víta je v prvé řadě melodramatem, byť má též působivou maskovací linii v rozpadu osobnosti. Oficiální text distributora je nutné brát s rezervou, vše nemá skutečnou oporu v toku děje. Zjednodušené osobní motivace spoléhají na přímý úder a ohlasy vyvolané reakce. Přestože se svým způsobem musí brát jistý ohled na dobu výroby filmu, není to melodram nevalné kvality, atmosféra vyznává eklekticismus, ze známých systémů skládá nejvhodnější cestičky vybuzení napětí. Ocenit se musí obraz kamery, ty hrátky s formou, s rytmem i s prohlubováním niterné úzkosti, poezie tu komponuje taneční lehkost obrazů v oslavě krajiny a velebícím holdu magického kouzla architektury. Titulárni postavou filmu je starý varhaník (pozoruhodný Karel Hašler), osamělý podivín. Jeho niterná úzkost z osamělosti zmalomocní z veřejného pocitu provinění a zostuzení, stává se zkázonosnou silou proti vlastní vůli. Ale dalším předpokladem k naplnění musí ctít i naději. Křehkou ozdobou filmu je Klára (příjemná Suzanne Marwille), naivní a v reálném životě nezkušená žena. Je jeptiškou na útěku v úleku možného promarnění života, mládí zatouží uhasit svou čerstvě probuzenou žízeň, to ostatní je jen omáčka. Romantickým vítězem filmu je Ivan (sympatický Oscar Marion), zámožný malíř a zdatná opora křehké nezkušenosti mládí. Výraznou postavou je také Josef Falk (velmi zajímavý Ladislav Herbert Struna), varhaníkův soused z protější strany Zlaté uličky. Ale nakonec i u bezbožného povaleče, pijana a bezcharakterního poberty se může ozvat lítost svědomí. Z dalších rolí: provinilý Klářin otec a dávný varhaníkův přítel (Otto Zahrádka), mírná abatyše a Klářina představená (Marie Ptáková), či Ivanova hospodyně (Milka Balek-Brodská). "Varhaník u sv. Víta" upoutá hereckou expresí, se kterou se prožívá niterný rozpad i děsivý střet vzájemného společenského nedorozumění. Oslavit se musí ta poezie v obrazech i hrátky s formou a vybuzením nálady. ()
Kdyz opomenu fakt, jak by asi mrtvola byla citit a ze by Klara po zavreni ve sklepe nevolala cetniky, tak se mi scenar libil. Na tu dobu vyborna kamera, ani ne tak svou napaditosti, jako kvalitou a ostrosti obrazu (pokud se to tedy neretusovalo ci jinak digitalne neupravovalo). Atmosfera stare Prahy je paradni, predevsim obydlena Zlata ulicka (kdyz vezmu v potaz, ze minimalne pred lety byla ulicka oplocena a vybiralo se vstupne za pruchod). Hercum dominuje Karel Hasler, bezkonkurencne nejlepsi herecky vykon. Skoda, ze film nema alespon hudebni doprovod. Fric naplno ukazal svuj velky potencial, ktery v budoucnu plne vyuzil. ()
Cernobila nema pochoutka se slusnym pribehem a spoustou peknych zaberu. ()
"Nejlepší by bylo - ho odstranit." Zkrátka i němý český film, měl světový zvuk. ()
V Americe se už pomalu rozjíždí bomba v podobě zvukových filmů, ale Martin Frič by bezpochyby mohl konkurovat svým němým ale mistrovským Varhaníkem. I když jsem ráda, že se pak Frič orientoval převážně na komediální žánr, byla by chyba opomíjet tohle drama a vynikající herecký výkon Karla Hašlera. ()
Film jsem viděl doma bez řádného hudebního doprovodu (vyřešil jsem to tak, že jsem si pustil Dvořákovu "Stabat Mater"; ale málo platné, hudební doprovod reagující na události z plátna by byl samozřejmě lepší. Doufám, že alespoň Národní filmový archiv nějaký takový zařídí a vydá s ním tento velmi povedený snímek na dévédéčku). Jak na producenta Stránského, který spáchal sebevraždu, vzpomíná Vítězslav Nezval? - "Produkční šéf Bratří Deglů pan Stránský, mladý člověk, který se chtěl výrobou tohoto filmu zařadit mezi samostatné filmové producenty. (...). Jaké bylo mé překvapení, když jsem se o několik měsíců později dozvěděl neuvěřitelnou zprávu, že pan Stránský nežije. Jednoho dne došel úvěr, který potřeboval na dokončení filmu. Pan Stránský šel do obchodu se zbraněmi, koupil si revolver, sedl si jako student v parku na Petřín a zastřelil se. Do tří dnů po jeho smrti bylo zase úvěru dost a dost a mladý lidský život podlehl v boji se spekulací. (...) Snad měl více spát a rozumět víc životu než obchodu." ()
Varhaník u sv. Víta sleduje osud starého samotáře od chvíle, kdy se v jeho domě zastřelí jeho starý známý, přes štěstí, které ho potká v podobě dcery mrtvého přítele, až po samotu a určitý druh vykoupení. Příběh je jednoduchý a postavy jednoduše čitelné, nejedná se ale o nijak vybočující dílo. Krásné jsou záběry liduprázdné Prahy v okolí Hradu. ()
Že dav ruozným eksistencím przednosť dává.¬ Že dav ruozným eksistencím pochybnejm przed jasností a myszlitelností Excelentnosti przednosť dává, naučenej jak mysz na szpeck skocziti falesznejm rzezcem líbivejm, vyhlíží scaena nasze politická jak maňáskový dívadlo, plný maszkar podivnejch. Stejný duovody vedou ke stavu, že mistrnýmu hodnocení Pursuluse nedá se hlas, zatímco na vjejičku douglasuov a golfistuov skoczí každej vuol a hlúpá jalovice. Po marnotratným ouvodu, kerý hlupce neprzesvjedczí a chytrýho nepouczí, hle, vydávám tekst pro ty nemnohý, dychtivý pravýho nazíru a schopný strzebati jej.¬ (Do moderní češtiny následující text přeložil: autor.) Vezmu-li "Varhaníka" jako celek bez dalšího pitvání, potom mi ve výsledném dojmu něco skřípe. To "něco" mi zabraňuje dáti tomu známku výbornou, a proto nezbývá zas nic než následná analýza, která nás dovede k poznání, co to ono je a umožní pak i správné a objektivní hodnocení. Začnu rovnou od toho špatného, co dílo zkazilo a co způsobuje rozpačitost z výsledného dojmu. Tou věcí je scénář básníka V. Nezvala, plný podivně vyumělkovaných postav a výsledných vztahů. Nezval byl po celý život typický buržoa, opravdivost jeho příklonů jednou k avantgardě, jindy k levici je krajně nepravděpodobná a jeho konec jako básníka komunistů pějícího ódy na staliny a gottwaldy (zatímco k opravdovým levicovým básníkům jako byl F. Halas panovala nedůvěra) má kořeny už v době jeho umělého avantgardního vystupování ve dvacátých letech 20. století. Takový člověk nemohl zplodit scénář zalidněný postavami s uvěřitelnou psychikou vytvářející pravděpodobné vztahy (malíř bohatší nad úspěšného továrníka, pochybná existence s charakterem jsou příklady oněch umělých a od života té doby odtažených postav).¬ Naštěstí pro dílo je zbytek náhledů (až na malou třešničku na dortu, kterou uvedu na závěr) velice kladný: skvěle vedení herci hrají skvěle ve skvělých kulisách, celá pak režie může býti příkladem vzorného, vynikajícího režijního umění pana M. Friče, který dovedně vdechl silný výraz i slabšímu, průměrnému scénáři. Jako takovou třešničku na dortu uvádím nalíčení varhaníkovy schovanky, která i v klášteře uchovala si čerstvě nalíčené rtíky a taktéž obočí; byl Frič pravděpodobně už tenkrát ve vleku její osůbky a tak si nedovolil přemýšlet o nepatřičnosti takového nalíčení v průběhu celého snímku nezměněného.¬ Rozdělím-li pohled na snímek na tři základní jej určující oblasti, totiž na režii, scénář a ostatní (herci, kulisy, kamera atd.), potom mi vychází použiji-li svou středovou devítičlennou hodnotící stupnici (8 + 4 + 7) / 3 = 6, to je převedeno do nestředové šestičlenné stupnice ČSFD za čtyři *.¬ Poznámka k ozvučení: Možno samozřejmě litovat (jako někteří zde), že snímek nebyl v pozdější době ozvučen, např. vhodnou hudbou jak se to běžně dělá. Já ale musím k tomu říct, že téměř žádný ze snímků takto ozvučených, co jsem dřív viděl, na mě nepůsobil tak dobře a silně, jako neozvučený a zcela tichý "Varhaník". Lze z toho vyvodit, že opravdu dobrý němý film dodatečné nazvučení nepotřebuje. Předpokládá pouze pozorného, vnímajícího diváka.¬ Zajímavé, poučené opoznámkování: uživ. Marthos. () (menej) (viac)