Meno

Kto videl Úplných cudzincov alebo Carnage tak toto je presne niečo medzitým. Presne ten istý žáner dialógovky, ktorý má dve základné témy. Ako sa z blbosti alebo žartu stane veľký problém a myšlienku, že proste všetci máme svoje tajomstvá. 15 minútový rozbeh bol trochu nadmieru, ale potom sa to skvele rozbehne. Takýto scenár si zaslúži potlesk. (24.08.2018)

Oscar Wilde vložil jedné ze svých postav do úst větu: „Když se mi někdo nesmírně líbí, nikomu nikdy neřeknu, jak se jmenuje. To jako bych se něčeho na něm vzdával.“ Budoucí otec Vincent by taky udělal líp, kdyby držel hubu. Minimálně by se z přátelské sleziny nestala poslední večeře. Každý cestuje životem s určitým množstvím frustrací, zklamání, křivd, masek a tajemství, když ale všechny najednou vyplavou na povrch, je z toho slušná mela. Jméno je rychlopalná konverzačka, balancující mezi divadelní komedií a rodinným dramatem, vycházející z faktu, že s příbuznými, partnery a přáteli je to podobné jako s knihami: mít je doma ještě neznamená mít je přečtené. (03.02.2014)

Chytrá, vtipná a tragikomická konverzačka, v níž téma "jak pojmenovat potomka" jen odstartuje lavinu rodinných křivd a tajemství. Líbil-li se vám Bůh masakru, potěší vás i Jméno (střižené navíc nefalšovaně francouzskou úvodní pasáží, za níž by se nestyděla ani jistá Amélie Poulain).__Myrtille a Apollin u mě vedou! (02.06.2013)

Komedie? No, řekněme, že s pořádně hořkou příchutí. Když se jednoho nedělního večera sejde skupinka přátel a strhne se malicherná hádka kvůli jednomu jménu, je to teprve začátek. Postupně se začínají nabalovat staré rány, skrytá tajemství a na povrch vyplouvají některé nepěkné charakterové vlastnosti zúčastněných, něco jako když na dobře udržované zahradě otočíte kámen a pod ním najdete něco ne moc líbivého na pohled. Nevím, jestli je to tím vysokým očekáváním co jsem měla, ale Le prénom je pro mně tak trochu zklamáním. Jistě, je to celkem kvalitní konverzačka, jenže kromě výborných herců nepřináší nic nového a chybí jí ona pověstná jiskra, která by mě uvedla do vytržení. Jen jsem si u ní uvědomila, jak moc je pro lidi jméno spjaté s osobností člověka. Alespoň mě se už párkrát stalo, že jsem si kvůli sympatiím k nějaké reálné osobě či literární postavě, bud' oblíbila nebo naopak znelíbila její jméno. Vím, je to iracionální a k samotnému jménu nespravedlivé, ale jeden si holt nemůže pomoci. (25.05.2013)

Viděla jsem poměrně nedávno německou verzi (A CO TŘEBA ADOLF? z r. 2018), která se mi moc líbila a tak mne dost překvapilo, že se jedná o francouzský originál. Nicméně i tuhle verzi jsem si užila a hlavně Patrika Bruela, jehož písničky jsem v raných 90. létech odchytávala na prvním písničkovém kanálu, co v TV zdarma šel - MCM (09.11.2020)