Ja, Olga Hepnarová

Měl jsem z toho takový schizofrenní dojem, že se na jeden příběh koukám a jiný mi vypráví komentář. Dramaturgická úloha některých scén mi nebyla jasná, stejně jako identita mnoha postav. Černobílý obraz, žádná hudba či další artové propriety byly ovšem v pohodě. Ale když zakřiknutá hrdinka, co do té doby málokdy vypustila z úst delší větu, najednou začala mluvit jako kniha, připadalo mi to prostě jako moc násilná změna a zase skoro jiný film. 70%, ale čtvrtou hvězdičku nepřidám. (04.05.2016)

Nejdříve musím napsat, že případ Olgy Hepnarové znám cca patnáct let z televizního dokumentu, natáčení snímku jsem sledoval s napětím, hlavně, když to vypadalo, že mu hrozí nedokončení. Film umělecký, psychologický, nestranný, až tak, že závěrečný dialog hlavní hrdinky s obhájcem a její proměna vás pomalu ochromí. Snímek pomalý, hypnotický, připadlo mi, že točený tak, že každý záběr, scéna, mají svoji pointu, vyvrcholení a význam. Dílo tak přemýšlivé a NEČESKÉ, že jen nechápavě kroutíte hlavou. Dumáte o něm minimálně několik dnů a několikeré zhlédnutí je povinnost. 90% - zbytek si nechávám jako nezbytnou rezervu pro pozdější vytříbení svého názoru. Aspirant na nejlepší český film za ... nevímkoliklet. :-o (31.03.2016)

Vyprávěj - Speciální čarodějnický díl.. Vedlejší postavy, vyznění jednotlivých scén a vůbec celková forma zatvrzele směřují do stanice odcizení a lhostejnosti. Tenhle tvůrčí záměr je vzhledem k hlavní postavě naprosto legitimní, nicméně černobílá, žhavý lesbický sex, vysoká spotřeba tabákových výrobků a předlouhé statické záběry sami o sobě na nové vlně nezasurfují. Chtělo to troufalejší postoj v otázce bestie / oběť, méně tvůrčí oddanosti zaběhnutým artovým postupům a více takových okamžiků, jako když odcházející svědci odhalovali jeviště popravy.. (06.11.2017)

Já, Hepnarová silná... a fotogenická. Strašně neujasněný film co do přístupu k hlavní hrdince, ale i v hereckém pojetí a scenáristicky. Film, který vynechává a fragmentarizuje, přitom se ale pořád místy zbytečně opakuje a místy zase přeskakováním detailů spíše mate, než posiluje dojem chladu. Kombinace velmi filmového a fotogenického vizuálu, lehce divadelního zcizeného pojetí některých scén a dobových dokumentů je spíš kostrbatá než organická. Olga funguje v rámci jednotlivých scén, především, když se v nich nemluví a odněkud stoupá dým. Pak má díky netuctové tváři a podivnému držení těla Michaliny Olszańské zneklidňující sex appeal. Stejně tak bych vyzdvihl volnou práci s dobovostí, nestavění normalizačních kulis na odiv a potlačení jakýchkoli "systémových" rysů. Film si všímá postav ve velmi konkrétním prostorovém výseku, neomlouvá je dobou a zkažeností systému. V tomhle ohledu je velmi sugestivní. Bohužel když ho mám brát jako významový celek, který pracuje s distancovanou studií monstra a procedurální zprávou o jedné masové vražedkyni, nemůžu se bránit rozpakům. Ano, už je to dílo lidí, kteří se vyhýbají mnoha otravným českým konvencím a jsou poučení současným festivalovým filmem, ale to samo o sobě není vůbec garantem soudržnosti a působivosti. Musím se přiklonit na stranu těch, kteří říkají, že Hepnarová je sázka na jistotu. Sice ne na jistotu, které jsme tu léty přivykli, ale to na věc nic nemění. Ve všech ohledech nakonec zdánlivě provokativní a morálně ambivalentní snímek končí při zdi. (15.03.2016)

Tak se nám tu po letech vynořil další ,, krátký film o zabíjení''. Ačkoliv by mu šlo mnohé vytknout, v našich vodách je rybka nevídaná, něco skoro jako latimérie... Olga Hepnarová je celkem dobře známá široké veřejnosti. Přeci jen je v topce našich nejznámějších masových vrahů a zároveň je v topce těch co dostali za svůj zločin trest nejtěžší. Noviny a časopisy navíc rádi čas od času tyto ,,mordhitparády'' oživují či připomínají. Film se celkem věrně drží všech faktů ze života této masové vražedkyně a místy je dokonce slovo od slova citována (nejen ona). Ona hromadná vražda nevinných lidí čekajících na tramvaj není vyvrcholením filmu jak by divák čekal, ale jen jednou z epizodek činů, které Hepnarová provedla. Mnohem větší prostor je zde věnován jejímu duševnímu stavu a sexualitě. Ačkoliv nebyla u Hepnarové duševní nemoc prokázána a poslední posudky lékařů hovoří o jejím stavu ve smyslu, že duševní poruchu a přeměnu v někoho jiného simuluje, vzbuzuje tato postava řadu otázek. Byla by jiná, kdyby zažila opravdovou lásku? Od rodičů, od partnerky? Nebyla tam prostě velká shoda jejích negativních zkušeností s lidmi s nějakou duševní poruchou? Dnes se lze jen těžko dohadovat. Souhlasím s tím, co píše David82, někde se na tu artovní pilu opravdu trochu až moc okatě tlačilo. Na druhou stranu to černo-bílé pojetí a zejména dokonalé reálie u člověka občas opravdu navodily dojem, že kouká na něco z první poloviny sedmdesátých let. Možná je škoda, že tvůrci nezobrazili poslední minuty Hepnarové jak skutečně probíhaly. Film se k ní v tomto ohledu chová opravdu kavalírsky. Není tam nic o pokousání člena eskorty, nalomeném malíčku kata i o náhlém se uvolnění a odevzdání těsně před popravou, kdy se znečistila obsahem svých útrob... ne v tom není ani morbidita, ani nějaká úchylka z mé strany. Soud k smrti odsoudil člověka, který tvrdil, že nezemře a že se smrti nebojí. Který ji chtěl jako cíl svého žití a který s ní počítal. Proto si myslím, že ta svědky doložená náhlá, poslední nehraná živočišná chuť po životě měla mít ve filmu více prostoru. Každopádně hodně zajímavé dílo a rozhodně si zaslouží vysoké hodnocení. Dávám za 4 kanystry s naftou. * * * * (01.07.2016)